Úvaha: Prohráváme technologický souboj Evropa vs. Asie | Kapitola 4
Seznam kapitol
Řada lidí nese nelibě technologický a hospodářský úspěch Dálného východu. Odhlédněme na chvíli od ekonomické reality, která nutí moderní manažery mířící za zisky putovat se svými kočovnými fabrikami do dalších a dalších zemí, kde shánějí pracanty za co nejméně a pranic nezáleží na tom koho, co a v jakém rozsahu zničí.
Středověké meče byly robustní, masivní, aby byly schopné napáchat škody i „tupým“ úderem a taky tlusté, protože se při větším množství materiálu lépe opravují menší poškození. Velmi moderní evropské zbraně byly zase vyráběny sériově, aby se vedle sebe na frontě naskládalo co nejvíce dobrovolníků a co nejmasověji padali za vlast. Když jste samuraj, jehož bojové schopnosti po dlouhém výcviku překonávají většinu smrtelníků, má smysl se piplat pro vás s unikátní zbraní, která bude dokonale přizpůsobena vašemu bojovému stylu.
Ale jak sami Japonci při obléhání Port Arthuru (s debatami to byla první „moderní“ masakrózní válka „na počty těl“) zjistili, když do vás praží kulomety z betonové pevnosti, je v podstatě jedno, jak kvalitní či nekvalitní meč máte. Právě během dynastie Meidži poklesl význam ručně vyráběných zbraní a začaly být nahrazovány masovou produkcí. Strašné masakry u Port Arthuru, na které nebylo vedení armády připraveno, ale představovaly jenom začátek „technologických překvapení“, které Japonsko později zažilo. (Nemíním Japonce v tomto bodu obhajovat, zasloužili si to – a kdo pochybuje, ať se podívá na Men Behind The Sun – Nanking Massacre.)
Něco z uměleckého ducha původních kovářů ale přežilo. Když zkoumám své wakizashi z poloviny 19. století, nemůžu přestat obpovat smysl pro přesnost a detail, kterou u evropských zbraní (s výjimkou opravdu high tech) nacházím snad jenom u těch renesančních. Nejde jenom o přesnost čepele samé a detailní výzdoby záštity (tsuby), která v mých očích naprosto neguje představu o asijské „neinventivnosti“ (většinou jde o pracný unikát), ale také o přesnost pochvy (saya). Ta bývá zhotovena z bambusu a povrchově je také unikátně opracována.
Moderní zbraně od čínské firmy Hanwei, která se pokouší vytvářet klasickými technologiemi historické zbraně, mívají sayu opracovánu poměrně nepřesně, některé zbraně v ní sedí těsně, jiné „tak akorát“ a další mohou být tak volné, že si je musíte upravit. Hlavně jsou ale tlusté (s 3 mm okrajem a více) a tím pádem také těžké. Saya od mého historického wakizashi je ale velice přesná, vyrobená přesně pro čepel a to s tolerancí 1 mm – díky tomu je tenší, lehčí – a přesto sedí úplně perfektně. Výrobce sayi věnoval úplně stejnou pozornost jako čepeli, což není pravdou u moderních replik od Hanwei, které sice nejsou špatné, ale přece jenom jsou tak trochu v duchu „dolaď si sám“. Tu ubrousíte, tu dolepíte plátek bambusu a bude to OK.
Evropan by se s něčím podobným vůbec nemastil. Popřemýšlel by, jestli nejde udělat nějaký vehikl, který by čepel udržel ve standardně vyráběné pochvě, aniž by čepel sám poškozoval (měděné, mosazné péro zvyšující přítlak?) a tím by bylo vyřešeno. Pozor, nenapadám takové řešení. Je jiné, ukazuje pragmatickou hodnotu evropského a amerického uvažování, které má své plusy.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
