Z rozhodnutí AI nezaměstnatelní: Co s lidmi? | Kapitola 7

Ten, kdo si myslí, že horníky přeučí na softwarové vývojáře a řidiče na architekty neuronových čipů, je nebetyčně naivní. Práce pro lidi z masa, s jejich reálnými limity a omezenou kapacitou a kognitivní rychlostí, jednoduše mizí. Vycvičit 193 000 amerických pilotů pro Druhou světovou vyžadovalo komplexní tréninkový program – a dalších 124 000 kandidátů tento výcvik nezvládlo. Vyrobit 317 000 čipů s pilotní inteligencí je brnkačka, pokud umíte čipy vyrábět a máte ukončený vývoj řídící inteligence.

Progresivci jsou banda šílenců, kteří si myslí, že vše vyřeší kvótami: A přitom jim uniká ten opravdový problém – co dělat s lidmi, pro které prostě nebude práce? A tentokrát se nebavíme o postižených, ale o normálních vzdělaných lidech, pro které práce prostě není, protože ji vyřadila automatizace. Poprvé v dějinách se dostáváme do situace, kdy AI může vyřadit lidi rychleji a efektivněji, aniž by otevřela nové práce podobné třídy složitosti. 

Dnes jsme v paradoxní situaci, že práce je zároveň dost a zároveň je jí málo: Dost je té vysoce kvalifikované – a naopak té velmi málo placené nekvalifikované. AI nelikviduje pozice zespoda, ale od prostředka. To tady zatím nebylo – a brzy se to provalí, soudím, že asi v okamžiku, kdy AI začne vyřazovat právě řidiče. Zatím má jít jen o „hub-to-hub“ dopravu, tedy mezi logistickými centry. Zatím. 

Řidiči byli v USA vždy organizováni – a až zjistí, že se vydávají na cestu na Mars, začnou hlasitě protestovat. A pak najednou spousta lidí zjistí, že nestačí, že jste pracovití, máte slušné vzdělání a dobrou pracovní morálku, že to zkrátka nestačí. Že volných míst je méně než zájemců – a soutěž o ně je stále těžší.

A pak přijde otázka: Co s tím? Co realisticky s tím?