Těžký život géniův aneb nejen o lámání kódu Enigmy | Kapitola 5
Seznam kapitol
Minulý víkend jsme zašli na Kód Enigmy (Imitation Game), film o snaze Alana Turinga a jeho kolegů o prolomení Enigmy. Není historicky přesný, ale přesto jde o velice silný příběh, mimo jiné proto, že se spíš než na Enigmu soustřeďuje na problematickou osobnost podivínského matematika. Jak se asi cítí talentovaní matematici, programátoři...
Někdy si říkám, že tihle lidé žijí v realitě podobné americké komedii Absurdistán (Idiocracy). Všichni kolem vás jsou pitomci. Všechno dělají pomalu a špatně – a ba co více, dělají to opakovaně špatně. Vy vidíte, jak se ostatní řítí do záhuby, dělají to znova a znova a to vás dohání k šílenství. A nejhorší je na tom to, že ostatní neví, že to neví!
Nejlepším útočištěm pro tenhle typ lidí je akademická půda, která přirozeně odhání pitomce, a oni můžou existovat mezi jinými chytrými lidmi, i když tento ochranný efekt skončí ve chvíli, kdy zjistí, že i lidé v jejich výběrovém okolí se mýlí a zatvrzele odmítají přijmout váš správný úhel pohledu.
Ano, když se setkají dva podobní jedinci a neshodnou se v pohledu na věc, nastává hotový Souboj Titánů. Je to napůl směšné a napůl děsivé. Vybavuji si situaci, kdy se dva talentovaní programátoři neshodli v otázce konceptu, ale přestože seděli fyzicky vedle sebe, nebyli se o tom schopni navzájem pobavit, takže si celé odpoledne posílali asi kilometr dlouhé emaily, ve kterých si obšírně vysvětlovali, proč je ten druhý pitomec. Je poněkud frustrující, že zrovna v IT se podobné věci stávají poměrně často a neschopnost normální komunikace vede mezi talentovanými a chytrými lidmi k docela děsivým konfliktům. Hodně tomu napomáhá to, že to, co jim přebývá ve schopnosti formálně řešit problémy, jim často chybí v sociální inteligenci.
Někdy je přitom za tím jenom pocit, že nemají čas, respektive vysvětlování je ztrátou času. Opět to ukazuje Kód Enigmy ve scéně, kdy má Turing v hospodě „aha moment“ a bez jakéhokoliv vysvětlování se vyřítí ven a běží do Bletchley Parku. Proběhne i vojenskou hlídkou, jako by mu vůbec nedocházelo, že technicky vzato by ho strážní mohli zastřelit. Je absolutně posedlý myšlenkou, kterou musí vyzkoušet a je na jeho sociálně zdatnějších spolupracovnících, aby strážným vysvětlili, že prchající šílenec není důvodem k vyvolání poplachu.
Pokud jste někdy s geniálními lidmi pracovali, tak něco podobného znáte. Bavíte se s nimi, najednou strnou, přestanou mluvit a zírají jakoby skrz vás. Pak beze slova odejdou a začnou něco bouchat do počítače, přičemž nereagují na dotazy a ani na nic jiného. Z hlediska vnějšího pozorovatele je to obtížné rozlišit od duševní poruchy.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
