Rating závadnosti počítačových her - jeho vývoj a dnešní praxe - Kapitola 2

Rating závadnosti počítačových her - jeho vývoj a dnešní praxe | Kapitola 2

Seznam kapitol

1. Proč je hodnocení nutné? 2. První pokusy 3. Americká krize a reakce Evropy 4. Další země, kontinenty... a Microsoft 5. Žebříčky hodnocení - ESRB

6. Žebříčky hodnocení - bbfc 7. Žebříčky hodnocení - PEGI 8. Situace v České Republice 9. Výhled do budoucna

Jistě jste to již někdy viděli. AO, 7+, 12+ atd. Takovéto a další podobné značky můžete najít na většině přebalů počítačových her nejen v zahraničí, ale také u nás. Zajímá vás, proč jsou hry klasifikované, kdo a jak je klasifikuje a celá historie ratingu her? Pak je dnešní (a musím podotknout, e velmi rozsáhlý) článek určen právě vám... 

Reklama

Rating závadnosti počítačových her - jeho vývoj a dnešní praxe

Nintnedo "Seal of Quality", rok 1985

"Official Nintendo Seal", rok 2007

Nintendo "Seal of Quality" bylo postupem času upraveno a přejmenováno na "Official Nintendo Seal" a přežilo dodnes. Dnes se používá pro označení kvalitních her pro konzole Nintendo Wii, GabeCube, Game Boy Advanced a Nintendo DS.

Žebříček hodnocení závadnosti bbfc

Pouze krátce poté, v roce 1986, se prvního hodnocení dočkaly i počítačové hry. Stalo se tak ve Velké Británii. Hodnocení vymyslela The British Board of Film Classification (bbfc) a narozdíl od "Seal of Quality" už bylo zaměřené na hodnocení násilí a dalších špatných jevů. První hrou, kterou ocenili byla textová adventura Castle Dracula (rok vydání 1985). Té dali hodnocení 15, tedy vhodné pouze pro starší 15 let. Tomu se dodnes mnoho lidí diví, protože nechápou, co bylo na textovém dobrodružství tak závadného. bbfc hodnotí filmy i videohry dodnes. O jejich způsobu hodnocení si povíme později.

Screenshot ze hry Castle Dracula; Opravdu je hra tak závadná?

Systém, který vymyslela bbfc se však tehdy příliš neuchytil a používal se jen ve Velké Británii a ani tam o hodnocení nebyl příliš velký zájem. Nové a nové hry se sice postupně přesunuly z textového do grafického režimu, vylepšovaly se detaily, herní možnosti a samozřejmě úměrně s tím i "kvalita a míra zobrazeného násilí". Z počátku to nikomu moc nevadilo, ale najednou (jsme na začátku 90. let v USA) se lidé odrostlí na Pongu a dalších mírumilovných hrách ze 70. a první poloviny 80. let stali rodiči a zjistili, že jejich děti hrají hry, kde mohou protivníkovi ustřelit hlavu nebo jej rozmetat na kousky raketometem a ještě za to dostanou bonusové body.