Proč se ovládání počítačů stále nemění?
Přestože se výrobci software chlubí tím, jaké úžasné novosti obsahuje jejich nejnovější operační systém, je zajímavé, že se ovládací rozhraní v podstatě nemění. Skutečně: S příchodem GUI u počítače Apple Lisa jakoby se vývoj vcelku zastavil, všechna grafická ovládací rozhraní jsou si od těch dob velice podobná.
Za koncepčním návrhem všech současných grafických rozhraní je Douglas Engelbart, který se už od svých raných let zabýval myšlenkou "zvyšování lidských schopností" neboli po anglicku augumentation.
V dobách, kdy počítač zabíral několik místností, vyžadoval klimatizaci a specializovanou obsluhu a interaktivita byla neznámým pojmem, Engelbart rozvíjel myšlenky Vannevara Bushe, který už ve třicátých letech vytvořil myšlenkový koncept stroje, navrženého jako databáze všech lidských znalostí. Tato v podstatě interaktivní encyklopedie s hyperlinky, které Bush říkal Memex, byla ve třicátých letech pochopitelně pustou utopií a žádný z odborníků na ergonomii se jí vůbec nezabýval.
Ale i později, v padesátých a šedesátých letech na tom počítače nebyly diametrálně lépe - většina klientů zadala počítačovému centru požadavky a vstupní data v papírové podobě a zatímco armáda žen překlepávala data na děrné štítky, klient čekal a čekal. A až bylo konečně vše zpracováno, dostal jako výsledek práce obvykle tlustý balík výjezdu z řetězové tiskárny. Myšlenka, že by se data zpracovávala přímo tam, kde vznikají, byla tehdy celkem šílená - jenom ty největší korporace, vláda a armáda si mohla podobné stroje dovolit.
Příliš velká inovace = žádná inovace
V roce 1968 nakonec Engelbart spolu s dalšími sedmnácti výzkumníky ze Augumentation Research Center při Stanford Research Institute předvedl zhruba tisícovce odborníků demo počítače NLS, na kterém pracovali od roku 1962.
To, co ukazovali, bylo na rok 1968 až příliš futuristické: Počítač s obrazovkou, klávesnicí, myší (Engelbartův vlastní vynález) a zmenšenou klávesnicí pro levou ruku - s pěti tlačítky, pro každý prst jedno.
Předvedl grafické rozhraní, prohlížení adresářů, hyperlinky, propojení počítače do počítačové sítě - všechny věci, které dnes každý používá běžně, ale tehdy to byly úplně nepochopitelné věci. Trvalo dalších pět let, než v laboratořích Xerox PARC (Palo Alto Research Center) vyrobili první počítač, který skutečně využíval grafické rozhraní.
Šlo o Xerox Alto, který měl "obrazovku postavenou na výšku", aby mohl zobrazovat celou stránku v režimu WYSIWYG, klaviaturu a třítlačítkovou myš. Zvrat nastal ve chvíli, když Steve Jobs při návštěvě PARC v roce 1979 uviděl, jak sám uváděl, "tři úžasné věci: grafické rozhraní, objektově orientované programování a email, z nichž ho ale úplně oslnilo to první, takže ty další dvě nepostřehl".
GUI - Grafické uživatelské rozhraní
Poprvé se objevilo GUI na poměrně drahé a proto relativně neúspěšné Lise - v roce 1993 stála nová Lisa 9995 USD, což (dle Wikipedie) se započtením inflace odpovídá více než 21000 USD v roce 2007.
Šlo o ohromující, naprosto revoluční stroj, který předstihl ostatní o mnoho let. Bohužel jeho pokročilý OS rovněž trochu překročil možnosti hardware a tak šlo o stroj poměrně líný, což se mohlo podílet na neúspěchu také. Uspěl až levnější Macintosh se zjednodušeným systémem, který byl navíc svižnější než Lisa.
A potom se s grafickými rozhraními doslova roztrhl pytel: Všichni velcí hráči vyvíjeli vlastní variantu grafického rozhraní, které se ale ve finále podobalo skoro jako vejce vejci. Stačí srovnat systémy GEOS pro osmibitové Commodory, TOS pro Atari ST, Amiga OS pro Commode Amiga, RISC OS pro počítače Acorn Archimedes - a ano, náš oblíbený Interface Manager alias Windows. Základní rysy jsou identické: Máme desktop, na kterém leží zástupci disků, programů atd., odpadkový koš na mazání, okna, ve kterých běží aplikace a která můžeme zvětšovat, zmenšovat a podobně. Nahoře máme drop-down menu, dialogy s prvky na vkládání údajů a tak dále.
Základní schéma je jasné a všichni se ho v hrubých rysech drží. Systémy se liší v podstatě v drobnostech - v metodách, jak okna zavírat, jak v nich scrollovat, jak se chovají kontextová menu, zda systém dovolí více "celoobrazovkových režimů" (je to frajeřinka, ale Amiga dovolovala pohybovat i programy v "celoobrazovkovém módu") a nebo jak se systém dívá na soubory (pokud jste například otevřeli na Archimedovi stejný soubor vícekrát, systém stále viděl jen jediný soubor a jakoukoliv změnu, kterou jste provedli v jedné instanci programu, automaticky projevil i v ostatních instancích). Objevily se panely "pro rychlé spuštění", aplikace byly zorganizovány do více či méně přehledných nabídek a nově přibylo indexování a rychlé hledání jak v souborech, tak v aplikacích.
Základní koncept ovládání je ale stále stejný: Máme myš s jedním či více tlačítky a klávesnici, která dovoluje vkládat data, ale i zadávat kontrolní příkazy (jako jsou různé komandy přes Ctlr a nebo klávesu Windows). Vezmeme-li v úvahu, že koncept GUI je s námi s menšími změnami už od roku 1982 (tedy 26 let) a Engelbart ho předvedl už před čtyřiceti lety, je opravdu neobyčejně divné, že se dodnes neobjevilo něco nového, něco revolučního, co by nás posunulo zase o krok dále.
Ona ostatně výdrž příkazového řádku je celkem obdivuhodná: První osmibitové stroje neměly dost paměti ani procesorového výkonu, aby si s něčím podobným hrály - ostatně i rychlost GEOSu na Commodore 64 nebyla nijak kulervoucí. Proto obvykle skončily u příkazového řádku v BASICu a i první pokusy o silnější stroje, snažící se o multitasking (jako byl Sinclair QL a nebo IBM PCjr), používaly rovněž klávesnici.
Klasický DOS byl příkazově orientovaný a myš tu sloužila spíše jako volitelné rozšíření (ostatně když "pravé" IBM PC z osmdesátých letech nenajde zaváděcí "bootstrap" na disku, skončí v Basicu!). Přežitky ve formě CMD.EXE vydržely ve Windows ostatně dodnes - a co je "vyhledávání v menu Start" u Windows Vista jiného, než kapku chytřejší příkazový řádek?
U sálových počítačů (mainframes) se příkazový řádek držel obzvláště tuze, a to přesto, že se u nich běžně používá například ovládání hlasem. V jedné odborné práci, která se zabývala GUI u "velkých počítačů" byly uvedeny dva vcelku rozumné důvody, proč tomu tak je: Za prvé, mainframes jsou většinou mnohouživatelské a režie na přenášení textů do terminálů je mnohem menší, než kdyby se přenášela grafika. Za druhé, často je třeba zpracovávat informace v balících - a je mnohem jednodušší udělat soubor, obsahující příkazy, než nějak vymýšlet složitou metodiku nahrávání maker při ovládání z GUI. Nyní roste síla koncových terminálů, takže se i aplikační rozhraní píše v Javě - a využívá se přitom logika řízení typu klient-server, podobně jako u webových aplikací.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
