Digitální svět a temnota lidské duše
Seznam kapitol
Londýnské divadlo Duke of York's Theatre uvedlo moderně pojatou hru The Nether, která klade provokativní otázku: Je to co děláme ve virtuálním světě skutečné? Pokud není, znamená to, že tam můžeme dělat úplně cokoliv? I kdyby to bylo sebevíce tabu? Upouštíme tím páru? Nebo je to cesta do pekel? Je to zajímavá otázka – a nutno říci, že je složitější, než by se mohlo zdát.
Představte si, že existuje virtuální svět The Nether, do kterého můžete vstoupit a ve kterém si můžete splnit úplně libovolné přání. Například můžete navštívit viktoriánský pedofilní bordel The Hideaway, ve kterém z vás virtuální lolitka vytahá všechna vaše zvrhlá přání a dovolí vám je případně splnit. Nejsou tam žádné limity, můžete ji třeba i zabít, je to na vás.
Je to docela těžký kalibr a není tedy divu, že je to téma těžko přijatelné i ve světě The Nether. Divadelní hra se týká sporu tvůrce onoho bordelu a správce systému, který ho chce zrušit.
Před dávnými lety, když se ještě organizovaný lov na pedofily nekonal, si občas vytvořili anonymní, leč veřejně přístupnou diskusní skupinu na serveru MaMedia. Tam mezi sebou vedli diskusi, která byla často poměrně překvapivá. Zjistil jsem z ní kupříkladu to, že většina pedofilů si pedofilii neužívá, ale naopak jí trpí, protože se z obavy o zaměstnání, partnera a podobně bojí o ní komukoliv říci. A to ani psychologovi, psychiatrovi či sexuologovi, protože kdo ví, kam všude ta informace probublá.
Druhé překvapivé zjištění spočívalo v tom, že pedofil nerovná se pedofilní sadista. Jeden z pedofilů tam kdysi v reakci na sexuální vraždu dítěte poznamenal, že sice sní o pedofilním sexu, ale jedinci, kteří dětem ubližují, ho příšerně štvou a nejradši by je věšel. Nicméně zkratka „pedofil je totéž co pedofilní sadista“ se nám často předkládá jak v médiích, tak ve filmu. A podle recenze i vlastně ve zmíněné divadelní hře.
Vytváří se falešná myšlenková zkratka, že pokud o něčem přemýšlíte, tak se na to doopravdy taky připravujete. Přitom psychiatrické výzkumy ukazují, že i násilný psychopat může být „sociálně adjustovaný“, tedy cukání sice má, ale nerealizuje je. Stačí mu představa anebo nějaký fantazijní materiál, například kresby. Právě Velká Británie je ovšem zajímavá tím, že patří mezi země, která i kreslené či napsané ztvárnění takové představy postavila mimo zákon.