Commodore C64 Maxi — Návrat osmibitové legendy po 40 letech
Seznam kapitol
Staré stroje od Commodore patří údržbou k těm náročnějším. Jednak si Commodore často nelámal hlavu se standardy a dělal si to po svém – a pak se od začátku nepoužívaly zrovna kvalitní díly. Naštěstí si můžeme vychutnat osmibitovou legendu zcela moderně – v podobě stroje TheC64 Maxi!
Legenda jménem Commodore
Disclaimer: Nikdy jsem nebyl commodorista. Znal jsem ale lidi, kteří měli Commodore 116, Commodore 16, Commodore 64 anebo Commodore 128. Vždycky mi přišly jako fajn stroje, zvláště ve srovnání se socialistickou produkcí: Měly klávesnice, na kterých se dalo opravdu psát, dovolovaly připojovat standardní joysticky, prodávaly se v barevně sladěných sestavách s magnetofony, floppy mechanikami a taky monitory.
A měly hry, tuny her! A jakých! Commodore 64 měl sice poměrně pomalý procesor MOS Technology 6510 na zhruba jednom megahertzi (0,985 MHz u PAL verze, 1,023 MHz u NTSC verze), ale vypomáhal mu grafický čip VIC-II, který nabízel až 320 × 200 bodů v šestnácti barvách, určité prvky akcelerace (sprity...) a také audio čip SID MOS 6581, který nabízel až tříkanálovou hudbu a také podporu pro analogové joysticky, později i myš.
Vstupně-výstupní zařízení bývala tak trochu „pain in the ass“ – velmi pomalý a málo spolehlivý třistabaudový magnetofon, zvláště ve srovnání například s velmi povedeným ZX Spectrem. Anebo rychlejší, ale velmi složitá a stále poměrně pomalá disketová mechanika, navíc zpočátku jenom jednostranná, která měla navíc poměrně bizarní ovládání. BASIC nedovoloval například vypsat adresář: Příkaz LOAD "$",8 načetl z disketovky adresář a uložil ho do paměti místo programu, takže když jste se pokusili podívat se na disketu předtím, než jste na ni zapsali rozdělanou práci, tak jste o ni přišli.