Operační systémy: První linuxové krůčky: Instalace
Seznam kapitol
Po seznámení s distribucemi Linuxu, přišel čas si Linux vyzkoušet. "Špatná" zpráva je, že pokud jste si pro své první linuxové krůčky po úvodním článku vybrali jinou distribuci než Debian nebo Mandrake, budou vaše začátky trochu složitější, protože právě těmto dvěma distribucím se budeme věnovat. Možná vás napadne otázka: Proč dvě a ne jedna? Snažil jsem se vybrat tak, abych uspokojil ty, kteří chtějí získat komfort v podobě instalátoru, který detekuje HW, umí přerozdělit disk, aby Váš(e) stávající OS zůstal(y) nedotčen(y) a obsahuje pokročilé konfigurační nástroje - tím je Mandrake, pro tyto vlastnosti je často doporučován stávajícím uživatelům Windows pro nejjednodušší přechod na Linux. Pro ty, kteří se rozhodli do Linuxu proniknout poněkud více, jsem vybral Debian, který nic nebude dělat za vás a veškerou konfiguraci a instalaci ponechá na vaši "inteligenci". Takže jedna distribuce by byla samozřejmě málo. Možná se teď ptáte: Proč jen dvě? Bylo by asi nad moje síly v rozumném čase se věnovat podrobněji více než dvěma linuxovým distribucím. Takže víc než dvě jsou až moc.
Jak si zajistit instalační média? Všech 7 ISO CD obrazů Debian Linuxu (stabilní verze je 3.0 revize 1) nebo "jen" obrazy instalačních disket (Debian je možné instalovat jednoduše ze sítě) si můžete stáhnout přímo z domovského serveru http://www.debian.org nebo si je objednat z nějaké zásilkové firmy (i v ČR je jich dostatek), také můžete poprosit kamárada o přepálení - je to legální. Pokud jste se rozhodli instalovat ze sítě a nechcete instalovat z disket, stáhněte si pouze první CD, po instalaci jádra a základu OS, můžete instalovat ze sítě, stejně jako u instalace z disket.
Pro poslední verzi Mandrake Linuxu - 9.2 - si myší šlápněte na server http://mandrake.contactel.cz, kde najdete upravenou verzi Mandrake Linuxu s opravami a bezpečnostními updaty. Počet CD se tak zvýšil z původních 3 na 4.
Před vlastní instalací si vysvětlíme pár základních věcí, které by se mohly hodit.
Rozdělení disku: Pro OS Linux se obvykle vytváří na disku jeden nebo více speciálních oddílů typu SWAP (nejsou povinné). Ty slouží jako virtuální paměť. V principu je jedno, kde na disku jsou umístěny a jestli jsou to oddíly primární či rozšířené logické. Nicméně dobrá volba je úplně na začátku disku (i dnešní moderní disky jsou obvykle na začátku nejrychlejší a virtuální paměť je dobré mít co nejrychlejší). Dalšími oddíly jsou již linuxové. Je také zcela irelevantní v jakém pořadí budou na disku umístěny, jestli budou na primárních nebo rozšířených logických oddílech a zda bude jen jeden (pro kořen filesystému) nebo více, které se použijí pro různé části souborového systému jakými můžou být například:
/boot - často používaná část menší velikosti, na starších počítačích blízko začátku pevného disku, jejichž BIOS si neumí poradit s většími disky a není možné nastartovat jádro operačního systému pokud je umístěno za 1024 cylindrem apod.
/ - root neboli kořen souborového systému (dále FS) - Linux nehraje na disky A:, B:, C: atd., jako operační systémy vycházející z DOSu či NT jader držící tuto kompatibilitu s archaickým systémem dodnes, ale vše je součástí kořenu FS značeného lomítkem. Všechny diskové oddíly, diskety, CD, atd. se připojují právě do tohoto kořene (např. /floppy je přípojným bodem pro disketu, což ovšem nebrání připojit disketu kdekoli jinam, zcela podle potřeb), podobně jako umí do adresáře připojovat Windows 2000 a vyšší.
/home - adresář v němž se nalézají domovské adresáře uživatelů, do kterých se ukládají mimo běžných dat uživatele, také veškerá nastavení týkající se dotyčného uživatele (pokud vytvoříte zvláštní oddíl pro tuto část FS, můžete např. operační systém jednoduše smazat a nainstalovat znovu, v případě, že tento oddíl zůstane nedotčen, zůstanou veškerá uživatelská data a nastavení nedotčeny a po reinstalaci se uživateli bude zdát, jako by OS ani reinstalován nebyl). Čestnou výjimkou je superuživatel "root", jehož domovský adresář se nachází v /root.
Dalšími oddíly můžou být např. části pro /var, /usr, atd.
Na linuxovém diskovém oddílu můžou být nejrůznější souborové systémy. Zatímco u Windows jste omezeni na FAT nebo NTFS, u Linuxu existuje spousta FS, na které je možné OS Linux nainstalovat. Z moderních nejznámějších zmíním EXT2 (second extended FS), EXT3 (vlastně EXT2 rozšířený o žurnálování), ReiserFS, XFS, JFS a další.
Značení zařízení: se zařízeními se v Linuxu pracuje v drtivé většině jako se soubory. "Soubory" jednotlivých zařízení jsou uloženy v adresáři /dev.
Příklady značení zařízení:
IDE master harddisk nebo cdrom či jiné zařízení: /dev/hda
IDE slave disk: /dev/hdb
První SCSI disk: /dev/sda
Druhý SCSI disk: /dev/sdb
První SCSI CDROM: /dev/sr0
První disketa: /dev/fd0
První oddíl na IDE slave disku: /dev/hdb1
apod.
Před instalací Linuxu je ještě užitečné zjistit si maximum o veškerém hardware vašeho počítače, žádná detekce HW není dokonalá a proto není zaručeno, že vám veškerý hardware pojede i když použijete nejnovější verzi jakéhokoli OS se sebelepší softwarovou detekcí. V Linuxu neexistuje spousta různých ovladačů pro vlastně stejný hardware jako je tomu u Windows. Má to i dobrou logiku, proč mít např. různé ovladače pro zvukové karty od různých výrobců, které obsahují stejný chip?
V Linuxu je pro ně jeden ovladač či sada ovladačů pro všechny tyto karty. Zaměřte se proto raději na typová označení chipových sad jednotlivých kusů hardware než na "marketingové" názvy hotových výrobků hardware.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
