Šmelina v časech hojnosti aneb proč si nekoupíme hezké věci
Seznam kapitol
Konzole nejsou, grafiky nejsou. Nic není. Proč nemůžeme mít pěkné a výhodné věci? Je to jen problém výrobců, že podcenili poptávku a zanedbali přípravu na uvedení nové generace produktů? Ne, ukazuje se, že za spoustu nedostupnosti mohou překupníci, novodobí veksláci, kteří jedou až v průmyslovém rozsahu.
Nedostatek není nic nového – a to ani v technologiích, a dokonce ani ne v kapitalismu. Za Sinclaira byl o jeho počítače takový zájem, že se i v Británii dělaly pořadníky a počet prodávaných věcí se často limitoval na maximálně dvě na osobu. Tak se prodávaly například jednotky Microdrive, ale čekalo se i na Sinclair QL. Ta věc souvisí s tím, že nabízel něco opravdu žádaného za opravdu dobré peníze – a tím fakticky porušil koncept rovnovážné ceny.
Teorie trhů říká, že rovnovážná cena je taková, kdy je nabídka a poptávka stejná. Různí lidé chtějí ty samé věci v různé ceně – někdo víc a někdo méně, takže o vzácné zboží se typicky dělají aukce, kdy se hledá ten, kdo to chce nejvíc, a cena, kterou je ještě ochoten dát. Tento koncept je pochopitelný, pokud nutně chcete mít v kuchyni originál Kupkova obrazu, pro řadu produktů masové spotřeby to ale nedává smysl.
Tam se cena určuje jinak, totiž tak, že se k výrobní ceně připočítává nějaká rozumná marže. Dokonce může být prodejní cena nižší než výrobní, pokud máte nějaký vypečený plán, jak vydělat jinak: Například tak, že vámi prodávaný přístroj musí používat pouze vaše služby a tím pádem vlastně neprodáváte přístroj, ale službu samotnou. Pořiďte si broadband – a máte modem zapůjčený v ceně, stojí vás nulu. Jeho cenu zaplatíte v měsíčních poplatcích!
Pak jsou věci esenciální, jako léky anebo potraviny, u kterých se cena musí udržovat nízko, i když nejsou – a pokud nejsou, zavede se obvykle nějaký přídělový systém. Teoreticky je možné použít neviditelnou ruku trhu i na takové případy – a když přijde tolik rohlíků, kolik je lidí před obchodem, vyhlásit o ně aukci a prodat je někomu, kdo má hodně peněz a chce s nimi například krmit své vzácné pašíky významného rodu. V takovém případě ale akutně hrozí, že se zbylí lidé naštvou – a máte na krku revoluci, což nikdo rozumný nechce.
Bavil jsem se s potomkem šlechtického rodu a ten mi vysvětlil, že základním pravidlem feudála je to, že nikdy nesmí dostat své poddané do situace, kdy budou opravdu zoufalí. Chudých je vždy víc než bohatých – a když se opravdu naštvou, patrně vás i s vaší ochrankou přečíslí a pak budete viset na své vlastní bráně bez ohledu na obsah své peněženky. Proto se takové věci obvykle spíš rozdělují, než aby o ně lidé soutěžili v aukcích.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
