Koprocesory jsou mrtvé, ať žije System on a Chip! | Kapitola 3

V pořadí dalším významným koprocesorem, který fakticky zmizel, jsou audiočipy. Ty se z jednoduchých oscilátorů a FM syntezátorů v 90. letech proměnily na programovatelné DSP procesory, které dokázaly obohacovat audio komplexními efekty: Dovolovaly enviromentální efekty, kde pomocí reverbových efektů vytvářely dojem malého či velkého prostoru a samostatně simulovaly efekty odehrávající se venku anebo třeba v jeskyni.

Akcelerace zahrnovala i možnost přidat 3D zdroje zvuku, simulovat jejich pohyb vůči posluchači včetně Dopplerova efektu, útlumu v prostředí a korektní projekci prostorového zvuku do reprosystémů od klasického sterea po 7.1. Nejpokročilejší zvukové karty a jejich knihovny představovaly opravdovou 3D zvukovou akceleraci, opravdové audio koprocesory.

Jenomže pak přišly Windows Vista – a s nimi nová UAA, Universal Audio Architecture. S ní Microsoft zatrhl knihovny, které sahaly přímo na hardware – a zvuk se vytvářel na úrovni aplikací, míchal se v softwaru a jen UAA samotné sahalo na hardware. To zatrhlo vývoj unikátních audioakcelerátorů, naopak výrobci se museli přizpůsobit specifikacím.

Důvody pro tento krok byly z hlediska Microsoftu zcela logické: Microsoft měl tradičně problém s kvalitou driverů, které dodávali výrobci hardware, podle jejich šetření způsobovaly drivery až 80% pádů Windows a stály za jejich špatnou pověstí. Výrobci hardware přitom chrlili nové knihovny hodně rychle, Creative Labs například vypouštěly novou verzi EAX (Environmental Audio Extensions) prakticky každý rok.

Microsoft se pokoušel oddělit aplikace od železa už dřív, ale teprve s UAA, které kompletně oddělilo tvorbu zvuku na úrovni aplikací a jádra, bylo možné, aby aplikace volně padaly a Windows přitom zůstaly nedotčené. Procesory přitom získávaly nové extenze, takže audio výpočty nebyl problém dělat na úrovni software, plus dělala je přímo aplikace, takže si efekty mohla implementovat po svém.