Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Nepromítáme, zavřeno. Přichází konec kin?
Nepromítáme, zavřeno. Přichází konec kin?
autor: Michal Rybka , publikováno 22.11.2020
Nepromítáme, zavřeno. Přichází konec kin?

Kina představují unikátní společenský fenomén – společné sledování filmu, sdílení emocí. Se stále většími úhlopříčkami televizí, stále vyšší kvalitou digitální distribuce a stále rostoucími cenami lístků do kin ale začala ustupovat do pozadí. A vynucená karanténa pro ně může znamenat fatální úder.


Hromadnost je součást zážitku – a to hlavně u premiér blockbusterů, které se často stávaly jistou formou oslavy a spontánním festivalem s cosplay a podobně. Sociální komponenta je tam strašně důležitá, i když u každé formy kina fungovala jinak – trochu jiný nádech měly drive-iny, grindhouse anebo, co já vím, třeba IMAX. Zvláště premiéry v Hollywoodu představují show samy o sobě – a stojí fanouškům za to, aby si na ně třeba zaletěli.

Do velké a slavné kinokultury se ale začala vkrádat televize. Ta měla zpočátku taky společenský charakter, protože ne každý měl na vlastní televizi – a tak se chodilo k sousedům anebo byla televize v domě společná. To zůstalo dodnes v institucích, jako jsou léčebny, věznice anebo koleje, kde si studenti můžou zajít a užít si to jako v kině – se vším všudy. S postupem času ale ceny televizí začaly padat a dnes jsou na tom tak, že si televizi může koupit opravdu každý, kdo po ni touží – dnes seženete 32“ už za tři tisíce!

V poslední době kina zažívala určitou renesanci, včetně otevírání už zavřených drive-in kin v Americe. Pro místní je to něco jako kulturní tradice, nostalgická připomínka mladých let, kdy s kamarády popíjeli při sledování filmu anebo se věnovali šmajchlování – dokonce vznikla celá řada filmů, které se odehrávají v drive-in kinech, jako je hororová antologie Drive-In Horrorshow (2009) anebo madmaxovsky postapokalyptický Dead End Drive-In (1986).

Zkrátka a dobře – kina představují kulturní fenomén, společné sledování taky – a nemusí jít o žádné filmové skvosty, naopak, společnému sledování náramně vyhovují béčka a céčka, k tomu nějaké pivo, něco k zakousnutí – a menší kino anebo izolovaný drive-in, kde můžete dělat bugr, aniž by vás sousedé seznamovali s Policií České republiky. Protože pro takové akce nejsou moderní pidibyty vhodné, i když si nakrásně pořídíte projektor. Ostatně – venkovské pitky spojené s projekcí produkce Zdeňka Trošky a podobných kusů třeba na stěnu stodoly nejsou žádnou vzácností.

Za socialismu v Čechách a na Moravě existovala prakticky výhradně jen velká kina, na konci 80. let jich bylo asi dva tisíce, odehrála ročně půl milionu projekcí s návštěvností zhruba 50 milionů lidí, což dává průměrně pět návštěv na obyvatele. Domácí projektory existovaly, ale klasické promítačky nedokázaly promítat běžné filmy, takže na domácí sledování filmů byla televize a později VHS přehrávače.

V devadesátých letech se objevila multikina, která se ale zaměřují víceméně na mainstream a také malé projekce v klubech, kavárnách a podobně, takže se dost zhoršila přesnost statistik o tom, kolik lidí vlastně navštěvuje projekce. Dnes si může projektor pořídit domů každý, cena se propadla za dvacet let o dva řády – nejlevnější modely jsou od dvou a půl tisíce, projektor vyhovující pro menší klub dnes přijde na deset až patnáct tisíc. To, spolu s digitální distribucí, v podstatě znamená, že můžeme jen hádat, kolik lidí sleduje menší sousedské projekce tak nějak na černo.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
79 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 37.1Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.