Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Proč se hádáme nad věcmi, které nemůžeme mít?
Proč se hádáme nad věcmi, které nemůžeme mít?
autor: Michal Rybka , publikováno 7.11.2020
Proč se hádáme nad věcmi, které nemůžeme mít?

Jedna z největších záhad, která mě nepřestává fascinovat, je kontinuální flamewar nad drahými a často zcela nedostupnými produkty. Začalo to už v osmdesátkách, ale pokračuje to dodnes. Je to drahé? Není to vůbec dostupné? Nevadí, pojďme se pohádat, co je lepší!


V poslední době jsem narazil na zajímavý fenomén: Vedou se hádky o to, jestli je lepší koupit novou grafiku od Nvidie, anebo od AMD. Fór je v tom, že si nemůžete koupit ani jedny: Ty první jsou vyprodané a ty druhé ještě nejsou na trhu. Přesto kolem toho panuje slušná flamewar, jako by si lidi vybírat mohli. To, že máme momentálně smůlu a nemůžeme si upgradovat na žádné grafiky nejnovější generace, nám ale v hádkách nezabrání.

Je to takový sport, takový tradiční sport. Když jsem uvažoval o tom, kde se to bere, uvědomil jsem si, že to s námi bylo odjakživa. Tak kupříkladu za socialismu existoval zásadní spor mezi fanoušky osmibitů Atari, kteří se hádali s fanoušky Commodore – hlavně o to, kdo má lepší grafiku a tak podobně. Pokud do místnosti vstoupil někdo, kdo měl ZX Spectrum, spojili se proti němu, protože z jejich hlediska to snad ani nebyl počítač.

To vše se odehrávalo v situaci absolutní počítačové nouze, protože na vnitrostátním trhu Československé socialistické republiky jste si volně ani jeden z typů koupit nemohli. Pokud jste měli příbuzné, kteří vyjížděli do zahraničí, mohli vám buď něco přivézt rovnou anebo při návratu povinně směňovali všechny valuty za tuzexové poukázky alias bony. Tato směna byla pro socialistický stát důležitá, protože bez valut moc nefungoval – a kdyby lidi nevraceli valuty státu, tak hrozilo, že jich časem shromáždí dost na to, aby s nimi mohli zdrhnout. No a tak jste si s bony zašli do Tuzexu a koupili si tam Atari 800, protože to se za bony koupit dalo.

Takže – přestože jste si za normálních okolností nemohli koupit žádný ze jmenovaných počítačů, nezabránilo to diskusím o tom, zda je lepší mít ten anebo onen. Sofistikované debaty zahrnovaly dostupnost herních titulů, jejich implementační kvalitu, kvalitu audia, počet barev, tabulkový počet barev, počet barev, které z toho někdo dostal trikem, rychlost periferií (jako by většina měla na floppy jednotky) a tak dále a tak dále.

Ve skutečnosti byla situace tak drsná, že jste buď měli „strýce v Západním Německu“ – a ten vám poslal to, co mu přišlo zajímavé – anebo jste koupili doslova cokoliv, co bylo. Já musel jet se svým otcem nočním vlakem do Žiliny, kde náhodou měli Sharp MZ-811 (jo, ten blbej, ten bez kazeťáku) – jiná volba nebyla. Nic jiného se za československé socialistické koruny koupit nedalo! Známý, který si také koupil v Praze Sharp, mi vyprávěl, že než ho dovezl z obchodu k sobě domů, dostal cestou čtyři nabídky na odkoupení za vyšší cenu. Ano, takhle to za socíku vypadalo!



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
88 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 40Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.