O tom, jak (ne)zemřelo PC | Kapitola 5

Dalším prvkem, který pozvolna mizí, je modularita. Desktopy povětšinou modulární ještě jsou, ale nemodulárnost se šíří směrem od laptopů. Můžete se mi klidně smát, ale od roku 2010 se prodává více laptopů než desktopů – a od roku 2013 dokonce konstantně víc tabletů než desktopů! Kdo se pochechtává nad poklesem prodejů tabletů, měl by si uvědomit, že se prodeje desktopů propadly ještě víc a dnes se prodá 1,5 tabletu a 2 laptopy na jeden desktop. A dohromady to celé klesá kvůli vzestupu smartphonů.

A s tím se šíří i představa, že otevřená architektura je přežitek. Ještě v roce 2003 bylo normální, že jste si koupili laptop, u kterého jste měli více typů hot-plug baterií, uživatelsky vyměnitelný harddisk, paměti, wifi kartu a mohli jste rozšířit funkce notebooku o PCMCIA anebo CompactFlash karty. Měli jste více doků, z nichž některé podporovaly i kratší PCI desktopové karty – a nabídly rozšíření o mnoho, mnoho dalších připojení.

A od té doby se vše zavírá víc a víc. Dnes typicky nelze vyměnit ani baterii a ani přidat druhou – a jste velmi rádi, když se dostanete k disku a paměti. Co povídám, i u all-in-one, což je forma desktopu, se někdy taky dostáváte k těmto komponentám jenom stěží. Konfigurovatelnost je bonus profesionálních a drahých strojů, u konzumní generace můžete být rádi, že to není celé lepené a nějak se dostanete dovnitř.

Extrémním příkladem jsou slepence od Apple, které někdy už nelze rozumně servisovat – a pokud si k tomu chcete něco připojit, potřebujete dongle. A s tím, jak vypadají současné trendy, nakonec přijdeme o jakoukoliv rozšiřitelnost kromě bezdrátové.

Věc se má tak, že jenom pár lidí se stará o opravitelnost anebo upgradovatelnost – většina spotřebitelů si prostě koupí krabici, nabije si stroj a je to. Údržba dokončena, až to bude pomalé anebo baterka nevydrží, půjdou si pro další kus. Takový stroj už rozhodně není otevřená architektura – a je velmi nepodobný jak IBM PC, tak i jiným strojům té doby, jako byl Apple II.

Hardwarové publikace upadají

S koncem upgradovatelnosti přichází i úpadek zájmu o stavění počítačů, jejich architektury a znalosti hardware. Pokud čtete tento článek – gratuluji vám, patříte k hardwarové elitě, kterou to ještě zajímá. Většinu lidí to nezajímá – a dokonce i hráče, protože řada stylových herních počítačů se upgraduje extrémně blbě.

Profesionálové si stále staví svoje stroje, řeší problémy, staví si extrémní počítače. Linus stále staví superdrahá monstra, overclockovací komunita chladí mašiny dusíkem, tuningová komunita rozblikává průhledné sestavy. Celé to je ale ve volném pádu, protože většina lidí se naučila čas od času koupit konzoli – a i když patří k PC Master Race, začínají si kupovat počítače asi tak, jako si kupují konzole.

Moc tomu nepomáhají extrémní ceny grafických karet a fakt, že některé věci, jako je vodní chlazení, není něco zrovna pro amatéry. Většina mladších PC hráčů si počítač buď nesestavila anebo postavila jeden či dva. Dnes je jednodušší koupit si to hotové a předinstalované, takže vlastně ani nevíte, jak se instaluje, jak se řeší problémy – umíte si vytvořit účet a frčíte svoje oblíbené aplikace.

Tohle se týká i hardwarových publikací, včetně PC Tuningu – lidé hledají informace o hardwaru méně a méně a nezdá se, že by se trend měl někdy obrátit. Pozvolna umírají i technologická média, jako byl například sarkastický britský The Inquirer, který byl diskrétně utracen před loňskými Vánocemi.

To je ten pád, o kterém celou dobu mluvím: Není to exploze, je to prostě vyhasnutí. Schválně – jak často po vás známí chtějí, abyste jim něco opravili anebo sestavili? Je to stejné jako před deseti lety? Dvaceti lety? Ne, že ano?