Nemáte slovo aneb stojí nám slovo vůbec za to?
i Zdroj: PCTuning.cz
Historie Článek Nemáte slovo aneb stojí nám slovo vůbec za to?

Nemáte slovo aneb stojí nám slovo vůbec za to? | Kapitola 3

Michal Rybka

Michal Rybka

29. 2. 2020 14:00 63

Seznam kapitol

1. Díra na trhu 2. Veřejnoprávní show 3. Trestat i za držení? 4. Je třeba chránit lid!
5. Ani Bible není košer 6. Překonané texty? 7. Co všechno zakážeme 8. Pro Dobro a Pravdu

Občas se mě lidé ptají, jestli si opravdu vážně myslím, že svoboda slova má být absolutní. Ano. Absolutní svoboda slova přináší řadu problémů – ale cenzura je z dlouhodobého hlediska mnohonásobně horší. Ve čtvrtek 27. února jsem byl pozván do pořadu „Máte slovo“, kde se měla probírat kontroverze kolem knihy „Jedovatá houba“.

Reklama

Štorch měl obecně problémy se svými názory. Tak například vytvořil učebnici dějepisu, která popisovala vzestup katolické církve a její snahu o získání moci. Tato kniha rozčílila církev natolik, že kvůli ní byla podána interpelace v parlamentu – a co čert nechtěl, podobně jako v případě současné televizní debaty se na stranu cenzury a ochrany dítek přes zlými vlivy postavili lidovci. Vážně.

„Snad ještě něco podobného nevyšlo. Neboť tato učebnice, jak ukazuje úžasnou neznalost a nevědomost dějin, tak nahrazuje ji na druhé straně svojí odvahou, nenávistí a zavilostí vůči katolické církvi, takže jest podivné, že v době, kdy podle zákona má se ve škole přednášeti dle nejnovějších výsledků vědeckého bádání, tyto úžasné ukázky neznalosti dějin mohly dojíti schválení ministerstvem školství. … Pane ministře: Jste ochoten zakázati, aby tato nemožná kniha byla učebnicí pro školy? Jste pane ministře ochoten provésti revisi všech školních knih? Jste ochoten zříditi takové komise, které by byly zárukou vědecké správnosti a nestrannosti?“

V Praze, dne 11. března 1936, Roudnický Alois, katecheta, Československá strana lidová“

Ano – ta strana, která se v roce 2020 hrdinně postavila proti „Jedovaté houbě“ a žádá její zákaz, je ta samá, co v roce 1936 žádala zákaz Štorchovy učebnice – a i ta argumentace je v zásadě stejná! Výkon, který v televizní debatě předvedl pan Bartošek, byl skutečně děsivý. Žádal totiž zavedení tvrdých restrikcí po německém vzoru, a to nejen na šíření a distribuci dle jeho představ nevhodných, ale i tresty za jejich držení – a srovnával je s dětskou pornografií!

Tohle prostě nevymyslíte. Poslanec, vystupující za stranu svázanou s církví, která v minulosti zavedla Index Librorum Prohibitorum, žádá de facto jeho obnovu a podle všeho i likvidaci nevhodných knih. A ještě se u toho ohání Německem, které za vlády nacistů proslulo pálením knih – a rovněž mělo seznam zakázaných autorů, zdaleka nejen židovských!

Církevní Index Librorum Prohibitorum představoval seznam zakázané literatury, kterou nesměli katolíci číst, obsahoval přes 4000 titulů, přičemž paradoxně některé proticírkevní autory úplně vynechával (například Marxe, Darwina či Nietzscheho), protože ti byli takovými heretiky, že je vlastně ani neřešili.

Mimochodem – vřele vám doporučuji přečíst si, co na Indexu bylo. Pokud existuje nějaký důkaz mimořádné zhovadilosti zákazů literatury, pak je to tento seznam, protože na něm najdete v podstatě všechny zásadní autory západní civilizace. Je tam Giordano Bruno, Blaise Pascal, René Descartes, Baruch Spinoza, Jean de La Fontaine, Daniel Defoe, Voltaire, Denis Diderot, David Hume, Jean-Jacques Rousseau, Immanuel Kant, Giacomo Casanova, Honoré de Balzac, John Suart Mill, Alexandre Dumas, Gustave Flaubert, Maurice Maeterlinck, Anatole France, Jean-Paul Sartre či Victor Hugo. Podívejte se na to sami, obrat „Opera omnia“ znamená zákaz všech děl daného autora.

To nejlepší, co katolická církev pro západní kulturu ve 20. století udělala, bylo to, že konečně přestala kecat lidem do toho, co smí anebo nesmí číst – a tento ostudný seznam byl v roce 1966 vyloučen z kanonického práva. Stále funguje jako „doporučení co nečíst“, ale alespoň za čtení nehrozí církevní tresty vedoucí až k exkomunikaci.

Pokud by pan Bartošek skutečně měl nějakou historickou sebereflexi, kterou se ve studiu tak oháněl, uvědomil by si především to, že je děsivé, že znovu vytahuje na světlo světa cenzuru a tresty za čtení knih, což je čistý středověk. Pan Tomský by si zase mohl povšimnout podobnosti mezi cenzurou a zákazy knih v totalitních režimech a tím, že považuje omezení svobody slova a přístupu k informacím v demokracii nejen za možné, ale i za správné a prospěšné.

Na první pohled to vypadá jednoduše: Nelíbí se nám nacistické knihy, tak je zakážeme, protože jsou nacistické. Nacisté ovšem zakazovali knihy židovských autorů, protože to byli Židé. V bizarní ironii jsou nám předkládány zákazy a cenzura jako pokrok v tom samém duchu, jak to dělali nacisté. Je to i v „Jedovaté houbě“: Kapitola „Existují slušní Židé?“ jasně říká – ne, neexistují. A proto, uzavírá „Jedovatá houba“, „bez řešení židovské otázky není spásy lidstva“. Zde se velmi podobně stavíme k nacistické literatuře: Může mít nacistická literatura nějaký pozitivní přínos? Ne, jistěže ne. Bez řešení otázky nacistické literatury není spásy lidstva!

Jako by hloupá obrázková kniha měla moc přeprogramovat toho, kdo ji čte. Bolševik mi strkal komunistické historky, ty ze mě komunistu neudělaly. Katolíci mi podstrčili komiks s Ježíšem, křesťana to ze mě neudělalo. V těch dobách se mi nejvíc líbila Barbarella – ale to ze mě kosmonautku taky neudělalo. Knihy samy vás nemohou přeprogramovat, musíte to chtít. A navíc problém nastane jen tehdy, když čtete málo anebo vyloženě selektivně: Pak tomu věříte, protože nemáte s čím konfrontovat. 

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama