Nemáte slovo aneb stojí nám slovo vůbec za to? | Kapitola 8

Pan Bartošek a pan Tomský nejsou jediní, kteří vidí spásu mravnosti v zákazech a cenzuře závadové literatury. Myslí si to i egyptští islamističtí právníci, kteří před deseti lety žádali zákaz Tisíce a jedné jako „obscénní“.

Přesto, když Tisíc a jednu čtu, tak jasně vidím, jak skrz ní probublaly velmi staré příběhy až do moderní literatury. Motivy, které v ní jsou, najdeme u Giovanniho Boccaccia, Williama Beckforda, Wilhelma Hauffa, Oscara Wildea, Umberta Eca, Jana Wericha anebo Bohumila Hrabala. Celou dobu své existence je to dílo kontroverzní, dost možná nejdéle fungující v ilegalitě – ale zároveň nesmírně inspirativní pro další a další generace.

Tohle mi táhlo hlavou, když jsem pozoroval muže, hájící Dobro a Pravdu tím, že zavedou zákazy, tresty a postihy. Klasické totalitní uvažování – které ale nakonec nefungovalo v žádné totalitě: Katolické, islámské, carské, nacistické ani komunistické.

Naše společnost je unikátní tím, že se snaží být svobodná, protože ve svobodné společnosti myšlenky putují a konfrontují se mezi sebou. To je základem kreativity a myšlenkové produktivity. Pokaždé, když se intelektuální otěže uvolnily – za hellénistických Ptolemaiovců, v abbásovském Baghdádu, renesační Itálii anebo s pádem evropských absolutismů – se kreativita rozjela. Cenzura a ničení knih přinesly vždy jen dobu temna.

V možnosti konfrontovat neomezeně informace je naše síla. Pokud se pokusíme vybudovat demokratistickou totalitu, tedy něco, co vypadá jako demokracie, ale o vážných věcech budou rozhodovat jen elity a přístup k informacím bude vyhrazen jen pro elity, nic nevyřešíme, jenom pod kreativitou zase podřízneme větev – jak se to v minulosti stalo už tolikrát.