Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava V zajetí korporací aneb proč nemůžeme mít hezké věci?
V zajetí korporací aneb proč nemůžeme mít hezké věci?
autor: Michal Rybka , publikováno 15.2.2020
V zajetí korporací aneb proč nemůžeme mít hezké věci?

Obrat „a to je důvod, proč nemůžeme mít hezké věci“ označuje situaci, když vidíte, že někdo něco pořádně podělá, rozbije anebo způsobí škodu. Děláme hlouposti – a proto nemůžeme mít hezké věci. V tomto případě ale nemluvím o uživatelích, ale o výrobcích.


Někdy, jako u Apple, vznikne subjekt tak silný, že může protlačovat synergie: Nabídne celé řešení s hardwarem, obsahem i službou. Jindy se to ošklivě vymkne, jak se například stalo Sony s MiniDiscem. Sony vytvořila celé odvětví „mobilní hudby“ s kazetovým Walkmanem (to je skutečně jejich vlastní název) – a měla fenomenálně naběhnuto na ohromující úspěch s MiniDiscem. MiniDisc byla magnetooptika prodávaná od roku 1992, tak trochu v podobě floppy. Měla dobrou konstrukci, přiměřenou velikost, vlastní médium bylo mechanicky chráněné a digitální hudba byla uložená ve formátu ATRAC.

Médium nabízelo 80 minut kapacity a také možnost nahrávání. Zde se ale projevil hlas Sony Music, které si prosadilo ochranu na originální MiniDiscy a taktéž znemožnění kopírování v digitální podobě. MiniDiscy pozdějších generací bylo možné připojit optikou k CD přehrávači, ale když jste se pokusili nahrávat, tak vás to pokáralo a neudělalo nic. Takže jste udělali co? Vytáhli jste optický kabel a nahrávali analogově.

V případě MiniDiscu se střetly zájmy dvou částí Sony: Hardwarová divize měla skvělé médium s výbornou odolností, které mohlo dominovat na poli přenosných nahrávacích zařízení – a nejen to, protože se nabízela možnost nahrazení floppy, která v 90. letech končila. Kdyby Sony nabízela levné PC mechaniky a dovolila nahrát data na standardní MiniDisc, tak by mohli dominovat té době stejně, jak to udělali s Walkmanem.

Jenomže Sony Music mělo obavy, že kdyby média byla zaměnitelná, tak by se dala hudba digitálně ripovat a tak vznikly dva různé formáty MiniDisců, z nichž ten pro data byl výrazně dražší. Ano, Sony chrlila levná média – a kdyby se rozhodli dovolit použít je i pro data, vyhráli by. Jenomže to kvůli Sony Music nešlo.

Takže se místo toho prosadilo CD, které bylo pro přenosné přehrávače podstatně méně praktické, nemělo ochranný obal, bylo to velké – ale mohli jste na to nahrávat audio i data, dokonce to i smíchat, mohli jste na stejné mechanice instalovat aplikace, zálohovat data, ripovat hudbu i vypalovat si vlastní. Vším, čím mohl být MiniDisc, se stalo CD. To, co mohlo patřit Sony, jim tak nějak uteklo pod rukama.

Když už bylo pozdě, vznikla generace NetMD, MiniDisců, které se daly připojit přes USB, dala se na ně nahrávat hudba digitálně (ale ne naopak) – a dovolily ukládání dat. Pozdě. A toto je běžný osud proprietárních řešení: V zájmu ochrany zájmů toho a onoho vznikne něco, co se nakonec zařízne, protože to nevynáší – a vy jakožto uživatel máte zatracený problém s tím, jak smysluplně přemigrovat na něco nového.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
138 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 67.4Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.