Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Rozumná rozhodnutí aneb historie hardwarových omylů
Rozumná rozhodnutí aneb historie hardwarových omylů
autor: Michal Rybka , publikováno 19.10.2019
Rozumná rozhodnutí aneb historie hardwarových omylů

Všichni ta rčení známe: Cesta do pekla je lemována dobrými úmysly a katastrofa je většinou sekvence naprosto rozumných rozhodnutí. Platí to i při vývoji hardwaru, kde se několikrát staly katastrofy, které dnes jen těžko pochopíme.


„Hardwarová kompatibilita je nejdůležitější věc“

Určitým paradoxem domácích počítačů je to, že se zdá, že opravdu zásadním faktorem byla jejich kompatibilita se softwarem. To je do značné míry sice pravda, ale kompatibilita může být jenom omezená – dnes už nikoho moc nezajímají hry pro DOS a chybějící nativní podpora pro jejich běh u moderních Windows 10 počítače neznevýhodňuje.

V osmdesátých letech se ale zdálo, že není nic důležitějšího než kompatibilita. Řešily se věci jako emulace Apple II na Macintosh, emulace PC na všem ostatním a podobně. A firmy navrhovaly stroje, které zašly ve snaze o kompatibilitu překvapivě daleko – jako například Commodore 128 (1985), který ve snaze o kompatibilitu přišil do nového počítače rovnou dvě starší platformy. Za prvé nabízel plnou kompatibilitu s Commodore 64, což bylo důležité hlavně pro hry. Překvapivě ale obsahoval ještě procesor Zilog Z80 určený pro běh v CP/M kompatibilním režimu, což byla v roce 1985 už trochu retro volba – a hlavně všechny režimy, C64, C128 a CP/M byly od sebe striktně oddělené, takže to vypadalo, že máte tři počítače, přičemž se muselo separátně bootovat do každého zvlášť. Ještě divnější bylo to, že podle režimu se lišila funkce klávesnice a taky video výstup, což z počítače dělalo takové divně sešité monstrum.

Podobný problém řešil i Sinclair u svého Sinclairu ZX Spectrum 128 (1985), který měl opět dva oddělené režimy, jeden pro kompatibilitu s klasickým Spectrem a druhý s úplně samostatným Basicem a značně odlišným chováním. Tento stroj dopadl trochu líp než u Commodora, hlavně díky firmě Amstrad, která vyráběla nástupnické verze Spectra se zabudovaným kazeťákem a floppy mechanikou, ale i zde se ukázalo, že kompatibilita má svoje limity.

Kompatibilita se Spectrem měla být tahákem u počítače Sam Coupé (1989), ale tam se kompatibilita řešila tak, že jste si museli nahrát obsah ROMky Spectra a měli jste kompatibilitu jenom se starší verzí, s verzí Spectrum 128 už ne. Navíc se hardware nechoval úplně identicky, takže na něm kolabovala řada originálek s ochranami proti kopírování.

S postupem času se prostě ukázalo, že čas od času musíte kompatibilitu nechat být a řešit ji například čistou emulací, protože stoprocentní hardwarovou kompatibilitu jednoduše udělat nejde. V některých případech, například u Sony PlayStation 2 (2000), se řešila zpětná kompatibilita s PlayStation hardwarově, ale ani ta nebyla dokonalá a některé tituly prostě nefungovaly.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
110 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 50.2Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.