Víkendové narozeniny: Alza slaví 25 let! | Kapitola 2
Seznam kapitol
Někdo v ní nakupuje rád, někdo ji nesnáší kvůli zelenému skřetovi, ale je to fenomén, který znají všichni. Alza vznikla v roce 1994 a tento víkend slaví 25 let své existence. Historicky to není úplně přesně, výročí je až na konci listopadu, ale když plánujete tábořit venku na ostrově Štvanice, je pro oslavu začátek října lepší než začátek prosince!
Byly to krušné časy. Takže jste chtěli mít vlastní počítač, což vás přišlo na třicet tisíc, pokud jste byli skromní a chtěli jste výběhovou třiosmšestku SX, která se hodila tak na psaní a nějaké základní aplikace – anebo čtyřicet až šedesát, pokud jste chtěli našlapanou čtyřiosmšestku, na které se dal hrát i DOOM.
A vy jste chtěli hrát DOOMa, každý chtěl hrát DOOMa! Na to jste si ale museli vydělat, což šlo špatně, pokud jste plichtili nějaké trapné reklamy v Corelu – anebo o něco líp, když jste uměli programovat a zpeněžit svoji práci.
Já v té době zpeněžoval, což zpomalilo moje studia, ale vydělalo mi to na počítač. A potom na druhý, pořádně přetaktovaný Celeron. V té době jsem objevil, že mimo poměrně nudného programování si můžu vydělat i recenzováním her, protože jakmile máte počítač a hrajete, tak si dokážete slušně přivydělat psaním. Hry dostanete od redakce, pobavíte se (anebo ne) – pak napíšete recenzi a máte peníze. A takhle jsem se dostal ke psaní pro Score.
V druhé polovině 90. let už fungoval internet a každý, kdo měl připojení a volný čas, se poflakoval na nějakém diskusním serveru, kde se kecalo o všem možném. Na serveru Mageo jsem narazil na týpka, který si říkal Luca – a vypadlo z něj, že dělá pro malou firmu zvanou Alzasoft, která měla krámek na Dělnické. A prý že jestli chci recenzovat nějaký hardware, ať klidně přijdu, že mi ho půjčí. Že za to nic nechtějí a můžu si psát co chci, jediné, co chtějí, je to, abych vždycky psal, že to zapůjčil Alzasoft.
V té době jsem bydlel na matfyzáckých kolejích za mostem Barikádníků – a zjistil jsem, že na Dělnickou to je v docházkové vzdálenosti. Prostě jsem přešel most, křižovatku, pak do Dělnické a je to. To byla první výhoda – dřív jsem si půjčoval recenzní hardware od firem, které sídlily u všech čertů a ještě tři kilometry za nimi a zápůjčka znamenala obětovat jedno odpoledne cestě tam a druhé cestě zpátky. Na Dělnickou jsem to měl příjemnou procházkou čtvrt hodiny.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
