Autentifikujte se: Proč toho chce stát o nás vědět tolik? | Kapitola 6
Seznam kapitol
Poté, co byla zavedena směrnice GDPR, aneb jak já ji nazývám „ode dneška budete do nekonečna potvrzovat nastavení cookies“, se blíží implementace další směrnice – PSD2. Ta má zabezpečit naše platby tak, že je budete muset potvrzovat biometricky. Příjemným bonusem bude to, že se bude vědět, kdo a za co platil.
Čím více se svět léčí daněmi, tím větší incentiv pro jejich obcházení vzniká – a tím absurdnější daně vznikají. Tak kupříkladu musíte zdaňovat i dary. Dary, které ve svém součtu ročně přesáhnou 15 tisíc korun a nejde o dary od příbuzných v přímé linii anebo s nimi nežijete alespoň rok ve společné domácnosti (fakt!) se musí zdanit 15 %. Tato extrémní stupidita vznikla tak, že se za dary začaly v některých případech vydávat platby. No a protože je složité rozeznat skutečné a účelové dary, tak se jako obvykle zdaní všechno. A nejen to, sazba této daně s časem dokonce narostla!
Zdaňovat něco, co jinému dáte zadarmo, je z etického hlediska samozřejmě hluboce amorální. V okamžiku, kdy stát chce zdaňovat úplně všechno v rozsahu, který by i římské císaře šokoval, je to ale postup poměrně nutný. Otázka zní, zda ví lidi, kteří si berou věci zdarma rutinně, například řada youtuberů, která se klidně chlubí tím, co dostala – a tam jde dary nepochybně ve výši hodně překračující limity. No, asi bude třeba zřídit úřad na kontrolování youtuberů a jejich videoflexingu, aby byli zkasírováni. A ano, do darů se zahrnují i služby, za které jako obdarovaný neplatíte, ale jiní ano – nemluvě o darech materiálních.
Řadu transakcí podobného typu ale není snadné zjistit, například klasický barter, kdy dáte sousedovi králíka a on vám dá slepici. Pokud to provozujete pravidelně, jde z hlediska státu o nedovolené podnikání, protože v moderně levicovém vidění světa je nemorální, aby stát nedostal svou libru masa z čehokoliv. S tímhle je problém a zde si stát musí vystačit s klasickými bonzáky a udavači – v tom máme bohužel docela smutnou historii už od Protektorátu.
Věc, kterou stát ale kontrolovat může – a u které s každou iterací pravidel utužuje – jsou právě bezhotovostní platby. Jakmile bude vše digitální a autentifikované, není vlastně kam utéct – na každého se ví úplně všechno, včetně toho, co kde kupoval. Není pak problém začít vymýšlet selektivní daně pro ty, kteří dělají něco jinak, než jak je požadováno: Máte neadekvátní útraty za jídlo? Navštěvujete příliš cukráren? Tvrdíte, že sportujete, ale nelze u vás za posledních pět let dohledat platbu za sportovní vybavení či členství ve sportovním klubu? V okamžiku, kdy evidujete všechno, jsou možnosti extrakce dat neomezené.
Legislativa nás vede do světa, kde soukromé firmy nebudou smět sbírat data, ale to nebude platit pro stát. Ten může legálně dělat věci, o kterých se nikomu ani nezdá: Například může řízeně znehodnocovat měnu a tím přesunovat bohatství od kmánů sobě. To se v historii dělo opakovaně – hlavně přes pančování, vřele doporučuji podívat se například na historii znehodnocování tolarů v našich dějinách.
Ale přece jenom: Pančování mincí je pracné. Doba pokročila a možnosti se zlepšují: Nedávno zemřelý Mugabe by mohl udělat výbornou přednášku o tom, jak znehodnocovat klasické papírové peníze – a naši přežívající komunisté by se mohli podělit o praktické zkušenosti z organizace finančních loupeží, jakou byla „měnová reforma“ roku 1953. A až budeme mít pouze digitální peníze, u kterých nebude emise omezená? Tam takové kousky půjdou dělat jedna radost!
