Autentifikujte se: Proč toho chce stát o nás vědět tolik? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Poté, co byla zavedena směrnice GDPR, aneb jak já ji nazývám „ode dneška budete do nekonečna potvrzovat nastavení cookies“, se blíží implementace další směrnice – PSD2. Ta má zabezpečit naše platby tak, že je budete muset potvrzovat biometricky. Příjemným bonusem bude to, že se bude vědět, kdo a za co platil.
To, co je na úpravě PSD2 zajímavé, je, že se v důvodové zprávě k jejímu zavedení mluví o 1) boji proti praní špinavých peněz, 2) boji proti terorismu. To jsou motivace, které nemají nic přínosného pro konzumenta, ale zajímají stát. K tomu si přidejme snahu odstavit hotovost úplně, což se objevuje například ve Švédsku. Což o to, být kompletně cash less má svoje výhody, například pro lupiče nedává smysl přepadnout obchod, který nebere hotovost.
Stát obecně nemá rád hotovost, omezuje například objem transakce, kterou s ní lze provést. Tento objem se neustále snižuje, v letech 2011–2014 šlo o nanejvýš 350 000 Kč, od roku 2014 pak o 270 000 Kč. Neustále se ohání pojmy jako racionalizace, optimalizace, kontrola – nemá to nic společného s komfortem zákazníka. Zajímavé je, že tyto limity se nevztahují například na placení daní a poplatků, platby exekutorům anebo když si od ČNB kupujete pamětní mince – jinými slovy co je dovoleno státu, není dovoleno kmánu.
.jpg)
S tím, samozřejmě, přichází otázka, zda nevidíme čirou náhodou něco úplně jiného, například snahu státu totálně kontrolovat pohyby majetku. Každý rozumný člověk přece ví, že stát to s námi myslí dobře a rozhodně se nemůže stát, že by někdy někomu sáhl na majetek. Pak tu jsou ale nerozumní, paranoidní lidé, kteří si vzpomenou například na rok 1953 a „měnovou reformu“, tedy nejplošnější okradení národa, které kdy komunisté provedli. Při ní byli okradeni úplně všichni – a to značně rafinovaně.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
