Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Ne, hry stále nezpůsobují masakry
Ne, hry stále nezpůsobují masakry
autor: Michal Rybka , publikováno 11.8.2019
Ne, hry stále nezpůsobují masakry

Je to skutečně sisyfovská práce: Je jedno, jak dlouho mluvíte o tom, že hry nevedou k násilí, ale až se zase něco stane, tak s tím opět někdo přijde. Násilí plodí násilí. Násilné hry dělají z lidí násilníky. Co se ve hrách naučíš, při masakru v nákupním centru jako když najdeš. Znova a znova a znova.


Přestože se stále nepodařilo prokázat, že by hraní vedlo k násilí, „staří muži s tradičními hodnotami“ to neustále opakují jako mantru. Ať už jde o senátora Joe Liebermana (narozen 1942), Jacka Thompsona (narozen 1951) či psychologa Dave Grossmana (narozen 1956) – všichni vychází spíš ze svých představ než z reality. Řekl bych, že si to trochu představují asi jako závěrečnou scénu z filmu „The Gamechangers“ (2015), který pojednává právě o kauze Jack Thompson vs. Rockstar.

Zvláště Dave Grossman je zajímavý případ, začínal v US Army a psychologem se stal na West Pointu. Očekával bych, že jako bývalý voják dokáže rozlišit rozdíl mezi fyzickým bojem a používáním skutečné zbraně a „běháním se šipkami a střílením myší“, ale ne, napsal celou sérii knih, kde hry nazval „simulátory vraždění“ (murder simulator) a vývojáře osočil z toho, že „neeticky trénují děti k vraždění“. Mezi jeho knihami najdeme „On Killing“ (1995), „Stop Teaching Our Kids to Kill“ (1999), „On Combat“ (2004), „Assasination Generation“ (2016), založil si „Killology Research Group“ a byl expertem u řady soudních procesů.

V případě Dave Grossmana vidím někoho, kdo si vytvořil docela slušný business na budování neexistujícího problému a prodávání strachu. Každý se živí tak, jak umí, nicméně mě skutečně zaráží, že i jako expert můžete žít ve své bublině a ignorovat statistiky. Pokud by mezi hraním a násilím existovala i mírná pozitivní korelace, museli bychom ji za téměř padesát let existence videoher vidět. Nic takového ale nevidíme, vidíme standardní jevy, jako je nerovnoměrná úroveň násilí u různých sociálních skupin, u gangů – což jsou jevy, které se netýkají hraní.

Ve skutečnosti se zdá, že je docela těžké udělat hru, která opravdu slouží k trénování skutečného boje. Svoje by o tom mohli vyprávět vývojáři z Bohemia Interactive Simulations, kteří se specificky zabývají vývojem simulátorů pro policii a armádu. Jejich software často využívá virtuální realitu, speciální ovladače – a celé je to udělané poměrně suše. Ne, to není žádný Doom, žádný Fortnite – je to praktický nástroj, který opravdu učí taktice.

V poslední době se ke strašení přidal i prezident Trump. Je docela zábavné, jak se proti němu staví Demokraté (kteří jsou tradičně ti, kteří hrami straší) a jak mu vysvětlují, že hry jsou „víc“ než násilí. Samozřejmě že hry byly vždy o spoustě věcí, které nejsou násilí! Jenomže věc se má tak, že nežijeme ve světě, kde by se náhle tradičním kritikům her rozsvítilo v hlavě, ale ve světě, kdy kritizujete to, co vaši političtí oponenti chválí a bráníte to, co kritizují. Toto není pokrok, toto je praktická denní politika.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
108 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 50.8Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.