WSJ točí hloupé recenze, Pewdiepie přednáší filozofii! | Kapitola 4

Celá tahle věc proběhla tak rychle, že tradiční média v podstatě nestihla zareagovat. Věc se má tak, že selhání byla publikována okamžitě, přes Instagram a Twitter, nešlo se přes tradiční články anebo videa. Celou kauzu v podstatě shrnul ve videu Marques Brownlee – ale to už bylo prakticky hotovo. O co profesionálnější a informativnější video než to od WSJ! Mimochodem – video WSJ je založeno na fotkách Marquese Brownlee a dalších youtube tech recenzentů, takže oni vyhrávají nejen v profesionalitě, ale i v rychlosti.

Plus – osobnost. Projít si novými médii znamená navázat vztah s divákem, což je jev zcela odlišný od intelektuálního elitismu klasické novinařiny. Většina novinářů nejsou milí lidé, jsou sice společenští, ale mají tendenci okolí poněkud přezírat. S tímhle na Youtube daleko nedojdete! Marques Brownlee je se velice příjemně poslouchá, Pewdiepie taky (v momentech kdy nehysterčí). Každý recenzent má svoji vlastní osobnost, Lewis Hilsenteger z Unbox Therapy má takový poněkud přerostle frajerský přístup, Linus Sebastian z Linus Tech Tips je ostrý a pichlavý.

Každý z nich má unikátní styl, zaměřuje se na trochu odlišné aspekty – a to má velký vliv na podobu jejich médií. Trochu se to podobá situaci, kdy si vyberete uměleckého recenzenta ne proto, jak díla hodnotí, ale jaká je jeho osobnost – zda se s ním shodnete anebo ne, zda vám je příjemný a podobně. To jsou strašně podstatné věci – bez osobnosti se v nových médiích neuchytíte, ale klidně můžete vystudovat žurnalistiku a chytit se v tradičních médiích.

Většina tradičních novinářů nová média nezvládne, protože to není jenom o profesi, ale musíte mít „něco navíc“. U videa Joanny Stern WSJ o Samsung Fold najdeme mnoho komentářů kritizujících autorku za „stupidní vtipy“ a „špatné postoje“. Má dost řezavý hlas, působí velmi útočně – a celkově to vypadá, že ji to vlastně moc nebaví a radši by dělala něco jiného. A v tom je problém, protože diváci poznají, že něco děláte proto, že vám to bylo předěleno a podle toho reagují.

Posledním faktorem je autentičnost. Tradiční média nejsou moc autentická, ráda si věci stříhají tak, aby to vyznělo tak, jak chtějí a nezřídka dochází ke kolizi mezi novinářem a lidmi, se kterými točí rozhovory. Někdy to je zábavné, jako u televizních show, kde je úkolem moderátora pobavit, jindy to je až násilné, například když moderátor dotazovaného svými otázkami doslova vleče tam, kde ho chce mít – na to občas narazíme v DVTV. Pak tu máme dokumentární scifi-fantasy Víta Klusáka, což jsou v podstatě jeho autorská díla vydávaná za dokumenty.

Pokud chcete autentický názor, musíte mimo tradiční média. Pokud se díváte na video, které o sobě někdo natočil sám, dost možná tam lže, ale lže sám za sebe. To je autentické. Jak to vyhodnotíte, to je zcela na vás. Je velký rozdíl kupříkladu mezi dokumenty o pornohercích, které natočila Česká televize, které si natočil Blesk anebo Playtvák – a tím, co si natočila Daisy Lee. Tradiční média budou cenzurovat, povedou nás scénářem i střihem tam, kam nás chtějí od začátku dostat. Je to propastný rozdíl oproti tomu, co na sebe řekne pornohvězda sama oproti zkratkovité a senzacechtivé verze bulváru – stačí se podívat na její video „Výhody a nevýhody práce v porno branži“: To video je sice poněkud vulgární, ale taky je překvapivě soudné a kritické.

Autentičnost je u nových médií důležitá, protože každý si tam říká, co chce a jak chce – tedy alespoň prozatím, než nová média přehoblují naši zákonodárci, neboť je k tomu pošťuchují média stará. Autentičnost dává sílu tvůrcům, protože mezi nimi a divákem nejsou scénáristé, manažeři, ředitelé, svačinári, batožinári, cenzoři, poradci a další vrstvy klasických médií, kteří zabraňují autentičnosti a vyrábí neslané nemastné produkty tak nějak pro všechny a zároveň pro nikoho.