Jak se hry staly vědou, aniž by si toho někdo všiml | Kapitola 2

Na jednu stranu je dobře, že svět sociálních věd akceptoval existenci her a jejich dopadů na společnost, na stranu druhou k tomu došlo po desetiletích přehlížení a ignorace. A jejich snažení je poněkud divné, protože mezi body, na kterých se ludologové nemohou shodnout, je třeba to, zda hry jsou anebo nejsou nástrojem pro šíření vyprávění. To jako vážně: Jde o rozpor mezi ludology a naratology, který bych popsal asi tak, že se mudrci hádají o tom, zda knihy slouží anebo neslouží pro šíření příběhů. Naratologové poukazují na knihy, ve kterých příběh je, zatímco ludologové vytahují kuchařky a sudoku a tvrdí, že to tak není.

Vnější pozorovatel by řekl, že to je úplně zbytečná debata, protože knihy mohou být jak takové, tak makové, čili jde o spor vcelku malicherný. V sociálních vědách jde ale o to zaujmout nějaký postoj a hájit ho, ať už smysl dává anebo nedává, navíc v sociálních vědách mohou teorie koexistovat, protože popisují různé strany stejného problému. Pro mě je podstatné hlavně to, že by si tato studia měla vymezit, co vlastně hodlají zkoumat a nestrkat nos do klasické teorie her (což je matematika), architektura her (to patří do IT) anebo herní design (což je samostatné studium).

Osobně bych řekl, že by se ludologové měli zaměřit spíš na existenci her a jejich funkci ve společnosti, což je téma kulturní antropologie. Hry ostatně nezačínají Spacewar!, máme hry mnohem starší, jako je egyptský senet. U senetu je zajímavé to, že máme kompletní herní sety, ale nezachovala se pravidla, takže existuje několik návrhů, jak by se to asi mělo hrát. Ty vycházejí z představy, že senet je v podstatě simulace cesty do věčnosti (čili něco jako lila) a některé rekonstrukce jsou zajímavé i z herního hlediska. Existují dokonce i počítačové verze.

Překvapivě – nejde o jedinou hru, o které víme, ale u které nevíme, jak se přesně hrála. Podobným příkladem je hra z Uru (The Royal Game of Ur), která má ještě podivnější hrací plochu. K této hře se pravidla částečně zachovala – k té komplikovanější verzi, protože „základy této hry ve své době přece znal úplně každý“. Video Britského muzea ukazuje rekonstrukci této hry, která vypadá zajímavě, protože kombinuje faktor náhody i strategie a trochu připomíná backgammon.

Podle mého mínění by se ludologie měla soustředit na význam her v historii, a tedy na otázky typu – proč se v Egyptě hrálo něco jiného než v Sumeru? Jaký význam tyto hry měly, byla to zábava elit anebo všech? Proč tyto hry nakonec zmizely? A tak dále. Zatím se zájem sociálních věd soustředil u počítačových her spíš na to, zda vzbuzují u hráčů agresivitu, což dává asi takový smysl, jako by se studium olympijských sportů soustředilo na to, jaký má vliv přenosů z Olympiády na násilí v ulicích měst. Ne, že by to nebyla zajímavá otázka, ale je poněkud okrajová.

Leč nechme ludologům prostor pro to, ať uchopí své studium nějak smysluplněji a podívejme se na další nové vědy kolem hraní, které se nám vynořují před očima.