Mantry aneb kouzelné fráze, které nám berou naše svobody | Kapitola 4
Seznam kapitol
Základním prvkem magie je mantra, neustále opakovaná fráze, která slouží k tomu, aby vedla k požadovanému magickému účinku. Překvapivě to samé se používá i v marketingu a v politickém marketingu. Rádi posloucháme mantry – a neuvědomujeme si, že často vedou ke zcela opačným výsledkům.
„Je třeba chránit autory.“
O téhle mantře jsem mluvil opakovaně. EDSM nechrání autory, je to klacek, který si objednaly jedny velké korporace na jiné velké korporace. Malí autoři a konzumenti obsahu jsou nevýznamní. Ale tato mantra se používá pořád od dob, co si to vybavuji, je to legenda, která se vypráví neustále dokola.
Mě osobně rozčiluje nejen proto, že komplikuje přístup k mimomainstreamové produkci, ale že ti samí vydavatelé nezřídka dovolují brutální zásahy do integrity autorských děl. Viděl jsem zkrácenou verzi Dona Quijota v Levných knihách – to je tak proškrtaný výcuc, že je až hanebné podepisovat ho Cervantesem. Je to doslova Readers Digest, masivně prokrácený výluh, kde se nějak podařilo srazit dílo z původních 740 na 192 stran. O zásahu do integrity Tisíce a jedné noci ani nemluvím, většina knih, které u nás vyšly, jsou tak přepečlivě vybrané a překopané, že naprosto mění původní smysl díla způsobem až zločinným. Změna významu díla jeho proškrtáním - tohle mě štve, to mě opravdu štve.
„Je třeba chránit soukromí občanů.“
Poslední věc, kterou paternalistický stát zajímá, je soukromí občanů. Klient státu nemá mít tajemství, proto mu neustále vypisujete výkazy a hlášení, jedno pro finančák, další pro sociální zabezpečení, další pro Statistický úřad, máte svoje doklady, doklady pro cestování po světě, jsou tam biometrická data a tak podobně.
Pokud se mluví o ochraně soukromí, mluví se o něm ve vztahu k třetím subjektům – stát se o svoje informace dělit nechce. Z povahy demokracie by měl stát o svých občanech vědět minimum a sám být transparentní, protože on má sloužit občanům a zodpovídat se jim. Ale zodpovídá se snad rodič svým dětem? Vysvětluje jim na konci měsíce, jak rodič utrácel svoje finance, jaké smlouvy podepsal a jaký to bude mít dlouhodobý dopad? Jasněže ne, vždyť z toho děti nemají rozum. Od toho jsou rodiče, aby se rozhodovali – a když zbude, děti dostanou zmrzlinu, aby neječely.
Snaha státu řídit správu soukromí třetími subjekty je ryze teoretická. Těžko někdo vyrazí do Argentiny hledat server, který neuchovává data podle GDPR standardů – a bude jednodušší ho filtrovat, čili opět se zavádí cenzura. A tady vidíme skutečnou podstatu „ochrany dat“ - to stát si hlídá monopol o datech a uvaluje ho na všechny ostatní subjekty. Je jako starostlivý taťka, který zakáže všem ostatním, aby si fotili jeho děti: Jenom on sám to dělat může.
Tento dvojí standard „kdo může dělat co“ se vztahuje na všechno možné: Jistě víte, že finanční letadla aka Ponziho schéma, kdy berete novým klientům peníze, abyste je dali starým, je nelegální. Je nelegální až na průběžný důchodový systém, který funguje úplně stejně. Ale pozor, tohle je v pořádku, zakázána jsou podobná schémata jenom u ostatních subjektů, ne u těch hodných. Ne u taťky státu. Pak se ale nedivte, že taťka stát při pohledu na demografickou křivku začíná panikařit stejně jako Madoff, když si uvědomil, že mu docházejí noví klienti. A pak začnete chápat, proč si potřebuje přivézt nové klienty.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
