Mantry aneb kouzelné fráze, které nám berou naše svobody | Kapitola 2
Seznam kapitol
Základním prvkem magie je mantra, neustále opakovaná fráze, která slouží k tomu, aby vedla k požadovanému magickému účinku. Překvapivě to samé se používá i v marketingu a v politickém marketingu. Rádi posloucháme mantry – a neuvědomujeme si, že často vedou ke zcela opačným výsledkům.
„Svoboda slova má své hranice.“
Tato mantra se uvádí jako prefix pokaždé, když se zavádí cenzura, regulace a nebo přímo kriminalizace slova. Vychází se z předpokladu, že pokud lidé o něčem nemluví, tak to neexistuje – což je předpoklad, se kterým se pracovalo už za komunismu. Nefunguje to. Pokud lidem zakážete o něčem mluvit, budou o tom mlčet. V naprosto kuriózním souběhu okolností se tak v Evropském parlamentu hlasovalo o EDSM a oslavovala se památka samizdatu. Dámy a pánové – samizdat je to, co vám zbude, když režim zakáže oficiální distribuci. To je samizdat – není to o jedné momentálně propagované formě samizdatu. Informace se šíří i přes zákazy – s tím rozdílem, že oficiální šíření kontrolovat lze, neoficiální ne.
Jiná teze, která se objevuje v souvislostí se snahou o omezení svobody slova, je tvrzení, že vaše svoboda slova končí tam, kde začíná svoboda jiného. To je naprostý nesmysl: Svoboda konání končí tam, kde začínají svobody jiného. U svobody idejí a slova ale nic podobného neexistuje, protože už z povahy věci jsou ideje protichůdné a nutně kolidující. Když ateista tvrdí, že Bůh není, zatímco věřící říká, že je, jde o zcela jasnou kolizi, kterou ale nevyřešíme tak, že zvolíme metodu nejmenšího společného jmenovatele a nařídíme, že se o tom nebudeme bavit. Tohle nefunguje.
Je relativně lepší, když islamisté protestují proti LGBT výchově ve školách a ječí, že je to štve – alespoň víte, co si doopravdy myslí a netrpíte falešnou iluzí, že tady nemáte problém. Když lidi nuceně mlčí, nevíte, jak na tom jste. I tajné služby nacistického Německa sledovaly nálady obyvatelstva bez přímých postihů ze strany agentů, protože věděly, že pokud lidi přestanou ze strachu v hospodě mluvit, nebudou o náladách národa vědět vůbec nic. Je relativně lepší pasivně sledovat pošuky na sociálních sítích a vědět o nich, než je zahnat do ilegality a nevědět o nich vůbec nic.
Když někdo mluví jako nacista, víte, že to je nacista. Když někdo mluví o tom, že chce vyvlastňovat, víte, že to je komunista. Když někdo sedí se zářivým výrazem za stolem a mluví o tom, že se musí rozhodnout, nevíte o něm vůbec nic. Občas lidi naříkají, že na sociálních sítích jsou na ně ostatní hnusní. Nejsou hnusní, jsou upřímní. Pokud se cítí anonymně, tak se nepřetvařují. Jak říká Petr Zenkl, náměstek předsedy vlády v Českém století, v dílu Všechnu moc lidu Stalinovi: „Narodil jsem se tu, žiju v téhle zemi skoro celý život, přitom tomu tady nerozumím. Potkávám na ulici lidi, mluvíme spolu, podáme si ruce, zdají se mi normální. Pak zjistím, že celou dobu, co se na mě smáli, měli v hlavách tohle.“ Je zjevně zaskočený tím, že existuje rozpor mezi tím, co lidé veřejně říkají a co si myslí, protože je nacisti naučili neříkat co si myslí.
Pokud dovolíte mluvit lidem svobodně, nebudete mít radost, ale alespoň víte, na čem jste a s čím pracujete. Pokud je umlčíte, pokud je zastrašíte, budete se nakonec jenom divit, až se něco semele. Proto potřebujeme neomezenou svobodu slova.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
