Devil May Cry 5: hratelnost klasických arkád v moderní hře | Kapitola 4
Seznam kapitol
Po dokonalém remaku druhého dílu série Resident Evil nám Capcom servíruje další příběh skvělé herní série o boji dobra se zlem, ve kterém najdete naprosto vše. Charizmatické hrdiny, jejich sexy parťačky, nahotu, motorky, zbraně, tuny démonů a adrenalin pumpující soundtrack. A to vše s nádechem japonského anime stylu.
Jak už jsem zmínil, hra má neskutečně chytlavou atmosféru díky čtyřem zásadním věcem. Tou první je nepřeberné množství akčních momentů ve stylu devadesátek. V prvních patnácti minutách hraní, konkrétně po odehrání prologu, následuje naprosto epický filmeček, jak Nero oddělá hromadu démonů během zpomaleného výskoku z rotující dodávky, zatímco Nico se uvnitř snaží zachytit cigaretu ve stavu téměř beztížném. Samozřejmě se Nero po dokončení vražedného komba a vystřílení všeho neživého vrací oknem do dodávky, která dopadá na kola. Chvíli po dopadu připaluje parťačce cigaretu, načež vás hra titulkem upozorní, že v žádném případě nepodporuje kouření. Tohle prostě rozseká každého, obzvlášť člověka, který dospíval koncem minulého milénia. A takových momentů je ve hře, včetně všech možných parodií, celá řada.
Ale zpět k tématu. Druhou zásadní věcí je celkové zpracování. Na všechny strany z něj tryská feeling japonských anime filmů. Ať už jde o choreografii postav, rychlost a dynamiku celé hry, tak o hudební doprovod. Ten je typicky japonský, odpovídající stylu objevující se ve skvělé animované sérii Attack on Titan. Hudba se rozezní, kdykoli se schyluje k bitvě s nepřáteli. Každý charakter má pro sebe typickou, adrenalinem našlapanou, metalovými kytary dunící hardrockovou skladbu, která vás nabudí k ještě větší agresivitě vůči silám zla. Je to přesně takový styl hudby, jaký byste si přáli slyšet, když se po deseti pivech vrhnete na někoho v hospodě.
Tím se dostáváme ke třetí věci – k soubojům. K těm můžete přistupovat dvěma způsoby. Buďto do akce jdete old school automatovým stylem mačkání všeho najednou, což funguje nejvíc u introvertního nekromanta, nebo se pečlivě naučíte komba, která si též nakupujete v rámci vylepšení postav červenými orby. Pokud zvolíte druhou možnost, vaše klávesnice s myší to rozhodně ocení. Ani při Diablu nezažije myška takový nářez, a to je co říct.
Osobně jsem si ale doopravdy zamiloval herní styl „Véčka“. Při jeho vymýšlení se vývojáři snažili vnést do soubojového systému něco nového, co v DmC ještě nebylo. A tak vznikl úplně nový, unikátní soubojový systém. „V“ útočí z dálky za pomoci svých minionů, kteří veškeré rány schytávají za něj a on jen slízne smetanu doražením umírajících nepřátel. A ten jeho ukecaný pták má takové hlášky, že si ho ve finále taky oblíbíte.
Čtvrtý aspekt je celkové zpracování – to opět připomíná hru z devadesátkových herních automatů. Úplně se vidím, jak při hraní DmC 5 stojím v herně s kapsou plnou drobáků, které do bedny v jednom kuse láduji. Hra působí totálně arkádově jednak díky zachování systému, který hodnotí styl boje a množství na sebe navazujících komb a jednak díky rozsekání na jednotlivé mise proložené krásně navazujícími videosekvencemi. Není nad to, když hra váš útok zhodnotí jako „Smokin´ Sexy Style!!“ a v závěru mise vás za snažení řádně bodově odmění.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
