Jak se doma hrálo dříve a dnes: Kam jsme se až dostali? | Kapitola 7

V osmdesátých letech si někteří dovedli představit vliv online světa na hraní – komunikace s ostatními hráči, online hraní. To jsme si představit dovedli. To, co nás naopak nenapadlo, bylo to, jak masivní význam bude mít online i pro singleplayer. Ať už jde o ochrany vyžadující trvalé připojení, online ukládání pokroku ve hře anebo nekonečné stahování updatů – to nikdo nečekal.

Datadisky? Patche? Ano, to na PC existovalo, na osmibitech ne. Tam bylo zvykem, že hra buď běžela anebo chyby v ní obsažené v ní taky zůstaly. Jeden z důvodů, které vedly k ranému hackingu, byla snaha o úpravu hry ve smyslu cheatu (nekonečné životy) – anebo opravu nějaké chyby. Ale obecně se předpokládalo, že singleplayer můžete hrát, i když do vaší vísky nikdy nepřišlo nic jiného než pošťák.

Dnes jsme s online světem totálně svázaní – v takové míře, která by mě v polovině devadesátých let vůbec nenapadla. Význam internetu pro komunikaci jsem chápal, ale představa, že by mohl sloužit k masovému dodávání softwaru a videa byla v počátcích dialupu naprosto nesmyslná: Bylo to příliš pomalé, příliš drahé a příliš nestabilní. Nadšení uživatelé internetu, kteří hráli první MMORPG, utratili měsíčně i desetitisíce za telefon – a mně přišli naprosto šílení.

Dnes jsme jinde, tedy až na mobilní operátory, kteří udržují své telekomunikační skanzeny tak, aby i další generace pochopila, jak moc za prd to stálo v dobách, kdy se datové připojení měřilo. Kdo ví, možná to se svými tarify doklepou až do dob, než je UNESCO prohlásí za součást historického kulturního dědictví.

Letsplay nikdo nečekal

Herní novinařina se masivně měnila – a za její nejstabilnější období bychom asi označili jejích prvních 25 let. To existovaly herní časopisy nezřídka dělené podle platforem, se kterými vznikaly i zanikaly, a které doprovázely v jejich životním cyklu. Potom se začalo experimentovat s digitální distribucí formou CD diskmagů, které navázaly na disketové diskmagy. Byl to špatný nápad, protože kombinoval nepohodlí čtení na počítači s nutností fyzické distribuce.

Zásadní změna přišla až s online médii, která měla velké plány, ale pokud jde o hraní, nechala se rychle převálcovat novými formami. Na co potřebujete klasické recenze, když máte ty uživatelské? Na co řešit věrohodnost recenzentů, když máte agregátory? A hlavně: Pak přišel letsplay. Tam jasně vidíte, jak recenzent hraje a děláte si názor sami.

Letsplay je revoluční v mnoha směrech: Za prvé, ukáže vám hru klidně celou, takže pokud nemáte nervy anebo peníze na její hraní, tak se alespoň podíváte. Nebudu lhát, některé hry nepatří mezi moje oblíbené, ale rád se podívám, jak je hraje někdo, kdo to umí – třeba Cuphead.

Za druhé: Je to nejrychlejší forma recenze. Klasická recenze vyžaduje, aby hru někdo hrál, napsal recenzi, ta se zalomila a vydala se, což u klasického média může trvat klidně měsíc. U online média se to dá zvládnout během několika dní. Letsplayer si hru nainstaluje, zahraje a ten samý večer vydá první letsplay. Anebo streamuje rovnou. To se jednoduše nedá v klasickém médiu zvládnout, rychlost o první recenzi s letsplay vždycky projedete.

Za třetí: Do recenze si můžete napsat, co chcete. V klasickém videu si můžete vystříhat horší kousky, v letsplay toho vidíte mnohem víc, včetně spontánních reakcí recenzenta. Je to mnohem méně učesané, mnohem upřímnější.

No, nebudu lhát: Nenapadlo mě, že někdy budu koukat na to, jak hraje někdo jiný. Nevím, proč mě to nenapadlo, už v osmdesátkách jsme koukali na to, jak hrají jiní. Ale nenapadlo mě, že z toho bude samostatný žánr a že se tím lidi budou živit.