Technologie a vojáci: Co nám ta válka vlastně dala? | Kapitola 6
Seznam kapitol
Technologický vývoj není rovnoměrný. Smutnou pravdou je, že se ve válce či akutním ohrožení se rychlost technické evoluce zvyšuje. Největší pokrok lidstvo zažilo v období kolem dvou světových válek a války studené. Neplatí už Cicerovo „inter arma silent Musae“, čili ve válce mlčí Múzy? A co nám válka vlastně dala?
DARPA (původně nazvaná pouze ARPA) měla za úkol zabývat se futuristickými technologiemi – a to proto, aby nepřišlo další překvapení podobné tomu raketovému. Sovětské rakety totiž kompletně rozbily původní americký koncept vedení války se SSSR, který byl založen na tom, že Američané mají lepší letadla, takže mohou Sověty zasáhnout, ale zároveň zastaví sovětské nálety, protože mají lepší protiletadlovou obranu. Proti raketám ale tehdy obrana neexistovala.
DARPA se zabývá širokým okruhem problémů, které zdánlivě nemusí mít nic společného s armádou – najdeme tam biotechnologie, ale také třeba umělou inteligenci – paní Hava Siegelmann z DARPA vystupuje i na právě probíhající konferenci Human Level AI Prague 2018.
Vzhledem k tomu, že se stále mluví o robotizaci a automatizaci, je velmi pravděpodobné, že se DARPA zabývá přinejmenším možnostmi nasazení umělé inteligence jako podpory pro vedení války, případně i autonomními zbraněmi - což bych osobně viděl velmi nerad a nejenom já.
Možná z toho naopak bude něco dobrého – distribuovaná komunikační síť ARPANET (1969), vyvinutá s ohledem na rezistenci a zachování částečné funkčnosti při jaderném úderu, dnes vede prakticky do každé domácnosti, je v každém mobilu a místo plánů na přesuny tanků v ní můžete sdílet fotky svého oběda, popisovat zážitky z dovolené anebo, co já vím, rozesílat fotky svého penisu, protože vám to přijde vtipné. Tak tento typ použití nepochybně DARPA původně neměla na mysli, ale stalo se.
Rozvoji technologií zásadně prospívá soutěž. To, co pohání technologie, není válka sama, ale soutěž v přípravě na ní – a ochota politiků investovat velké sumy do výzkumu, vývoje a výroby defenzivních technologií. Ve chvíli, kdy panuje mír, je ochota politiků investovat do pokročilých a nejistých technologií malá. Teprve když se cítí ohroženi, vytáhnou peněženku a jsou ochotni platit.
Samozřejmě, utrácení za pokročilé zbraně je velké mrhání penězi. Vedlejším výstupem vojenského výzkumu jsou ale věci, ke kterým bychom se dostávali jenom pomalu – vteřinové lepidlo, teflon, cenově dostupná letecká doprava, kosmonautika, počítače a internet. Úplně ideální by bylo, kdyby spolu technologické společnosti jenom soutěžily a my získávali benefity z jejich soutěže, všechny ty dobré věci, místo toho, abychom stále dokolečka kovali nové meče. Ono to leze dost do peněz, jak zjistíte při návštěvě starých a již neužitečných zbraňových a vojenských center, která na svých cestách navštěvuje například Lukáš Codr. Ten kupříkladu navštívil obří čínskou podzemní továrnu na jaderné bomby, která nikdy nebyla uvedena do provozu a dnes je turistickou atrakcí.
A to je možná ten nejlepší osud, který ji i nás mohl potkat. To nejlepší, co se novým supermečům může stát, je to, že stráví svou existenci bez užitku, neboť jak pravil Mijamoto Musaši, „šťastný je meč, který nemusel být nikdy vytažen“. Snad se jednou dopracujeme ke světu, ve kterém budou politici rádi rozdávat velké sumy na podivné výzkumy a nejisté projekty i bez toho, aby to dělali hlavně ze strachu, že totéž dělají i ti druzí. Ale tam zatím ještě bohužel nejsme.
