Technologie a vojáci: Co nám ta válka vlastně dala? | Kapitola 5

Význam klasických armád mizí a pozornost se soustřeďuje jednak na jaderný konflikt a také na možná protiopatření. A to už nejsou úvahy pro běžné seržanty typu Ronalda Lee Ermey či socialistické zelené mozky, kteří buzerují kluky na cvičáku a připravují je na válku ve stylu boje o Guadalcanal anebo o Stalingrad. Celé se to náhle otáčí, protože stratégové upozorňují, že ve chvíli, kdy je svět promořen desítkami tisíc jaderných hlavic, které jsou schopny zasáhnout v podstatě libovolný bod světa, se centrum války přesunulo mimo možnosti a v podstatě i schopnosti jednotlivých vojáků, že už to není jenom o jejich statečnosti.

Tyto kvality se nikdy nevytratily, ale technologie začíná dominovat – a v hrozící masové konfrontaci velmocí se ukazuje, že je více než nutné, aby i nepřátelé postupovali v rámci dohod a eskalovali konflikt čitelně, protože vážně hrozí, že neporozumění, chyba či mechanický postup může dovést lidstvo kompletně k zániku. Proto do diskuse vstupují i vědci, kteří s armádou nemají moc společného, jako je Carl Sagan, a také se zapojuje širší společnost, která začíná chápat, že to není o tom, že ji legie chrání a nabízejí ji bezpečí, ale že se vojáci pustili do her, které mohou odskákat potenciálně všichni.

Je to nutný moment v dějinách technického vyspívání inteligentních druhů, které podle většiny teorií nutně operují s čím dál tím většími zásobami energie, které je mohou čím dál tím jednodušším způsobem smést. Je to jeden z bodů, kdy se myslící bytosti musí rozhodnout, jestli hodlají dále pokračovat ve svém vývoji, anebo jestli je vzájemná destrukce baví tak, že v ní budou pokračovat i se silami tolikrát mocnějšími, než je klacek.

Určité pozitivní precendenty bychom tu měli, za Druhé světové obě strany konfliktu nepoužily chemické zbraně, i když jejich zásoby měly a měly také prostředky k jejich použití. Chemické zbraně použili pouze Italové v Habeši, kde nehrozilo, že je druhá strana použije také – velké mocnosti mohly vylepšit nálety na svoje města o chemické zbraně, ale neudělaly to, protože věděly, že druhá strana by je mohla v odvetě použít také. Fakt je, že nacisté měli k dispozici například tabun a sarin, měli zásoby až 12000 tun těchto látek, ale nepoužili je ani tváří v tvář svému kolapsu.

Chemické látky použili na vyvražďování bezbranných v koncentrácích, kde nehrozilo, že se budou bránit podobnými prostředky – víme, že přinejmenším Churchill byl připraven okamžitě odpovědět na chemické zbraně svými chemickými zbraněmi. V prosinci 1943 došlo k náletu na Bari, kde byla potopena spojenecká loď John Harvey se 2000 chemickými pumami A47A1 s yperitem, takže ano, chemické zbraně měli Spojenci k dispozici. K jejich nasazení naštěstí nedošlo.

Se vzestupem jaderné hrozby si politici uvědomili, že je zcela zásadní mít technologickou převahu. Ta vám totiž dovoluje vést cílené a efektivní údery i bez použití jaderných zbraní, takže můžete bojovat, aniž by došlo k jaderné eskalaci. Motivace pro vývoj kinetických a termobarických zbraní byla totiž přesně ta, že mají efekty blízké taktickým jaderným zbraním, ale nejsou to jaderné zbraně. Nutnost vývoje pokročilých a studium perspektivních technologií si Američané uvědomili poté, co Sověti vypustili Sputnik – a tak v roce 1958 vznikla DARPA (Defense Advanced Research Project Agency).