Pád klasických médií: Pláč nad rozlitým Twitterem | Kapitola 5
Seznam kapitol
Kolem roku 1998 bylo technologům jasné, že klasická média mají velký problém. Novináři si toho všimli zhruba o deset let později, mediální domy to nepochopily dodnes – a proto se v rámci EDSM pokouší prosadit Article 11 ve víře, že to zpomalí jejich pád. Je zajímavé, že média ani po dvaceti letech nepochopila, že si právě kladou ke spánku pistoli.
Co z toho vyplývá pro tradiční média? Mají možnost přežít, pokud se nenechají zlákat k rychlému zvýšení výnosnosti za cenu ztráty fundovanosti. Nevím, na které MBA se to učí, ale stále dokola pozoruji manažerskou logiku, která předpokládá, že je možné osekat náklady – a ono se nic nestane. Je to superstupidní nápad, který stojí na počátku většiny korporátních kontrakcí a my si ho vysvětlíme na příkladu s pizzerií.
Před lety jsme měli s přáteli oblíbenou pizzerii. Nebyla nejlevnější, ale měli tam príma obsluhu, dobré jídlo a pšeničné pivo. Aby se ušetřilo, majitel nejprve nahradil české servírky Ukrajinkami. Ty měly trochu nižší standard obsluhy, moc se o hosty nestaraly, seděly v kuřácké části podniku, hulily tam a studovaly na mobilech své sociální sítě. Když jste chtěli obsloužit, museli jste za nimi zajít. Netvářily se moc nadšeně a fakt, jestli dostaly dýško, anebo ne na tom moc neměnil.
Tato úprava ale z nějakého důvodu nevedla k navýšení výnosnosti. Majitel proto přitvrdil a nahradil české pizzaře ukrajinskými. Ti byli asi levnější, ale měli menší problém například s tím, že ne vždy odhadli, v jakém pořadí na sebe patří věci, co se na pizzu dávají, případně šetřili na ingrediencích. Velmi šetřili. V tom okamžiku už to nebylo úplně príma, zvláště když se cena posunula nahoru.
Kámen úrazu byl ale v tom, že nakonec se zbavili pšeničného piva – a taky těch dalších lepších a nechali tam z cenových důvodů jedno jediné klasické europivo, které si můžete na každém rohu koupit za čtvrtinu pizzerijní ceny, plus nemusíte chodit a prosit personál, aby vám ho přinesl. V tu chvíli jsme přestali chodit definitivně. Po roce jsem zašel zkontrolovat, jak se situace posunula: Podnik mezitím krachnul.
Problém, že po snížení kvality následuje snížení objemu prodejů, na který se reaguje snížením počtu obsluhy, což vede ke snížení kvality a k dalšímu poklesu prodejů, je vcelku opakovanou korporátní chybou, jak se můžeme přesvědčit například na kanálu Defunctland a nebo v sérii Abandoned na kanálu Bright Sun Films. To se fakt musí někde učit – dělá to kde kdo a dělají to i média, když se začínají prodávat méně. Je to obrovská chyba, která je vtáhne do spirály sebedestrukce.
Správné řešení je udržení si unikátního obsahu, který má nějakou přidanou hodnotu pro někoho, kdo je za obsah ochoten platit. Typicky jde o finanční informace anebo o exkluzivní informace, o které mají lidé opravdu zájem. Potom – a teprve potom – je možné zavést paywall – a potom to možná bude fungovat. Po této cestě se vydal New York Times – a je možné, že tahle cesta jim dovolí přežít i v čistě digitálním prostředí. Záleží na tom, jakou autoritu si zachovají, jakou váhu bude mít jejich slovo.
Klíčem je ale nepropadnout iluzi, že stačí přečerpávat informace z Twitteru a chrlit články bez ověřování faktů. Pokud to totiž neděláte a nepostupujete jako novinář, který si informace ověřuje, budete vypadat jako jakýkoliv amatér, který bezmyšlenkovitě bloguje na základě nekompletních informací anebo jako Martin Fendrych. Když si přečtete jeho komentář k fake vraždě Arkadije Babčenka, tak si musíte položit otázku, zda jste za něco takového ochotni platit peníze. Není to inteligentní, vyvážené, soudné a navíc je to fake news, jakých je všude spousta. Je to přesný opak toho, co by měla představovat profesionální novinařina.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
