Pád klasických médií: Pláč nad rozlitým Twitterem | Kapitola 4
Seznam kapitol
Kolem roku 1998 bylo technologům jasné, že klasická média mají velký problém. Novináři si toho všimli zhruba o deset let později, mediální domy to nepochopily dodnes – a proto se v rámci EDSM pokouší prosadit Article 11 ve víře, že to zpomalí jejich pád. Je zajímavé, že média ani po dvaceti letech nepochopila, že si právě kladou ke spánku pistoli.
Jestli je něco tragédií médií, je to fakt, že podstatu technologické změny jejich šéfové nepochopili a stále ji nechápou. Oni to možná ani chápat nechtějí, protože s tím mají obrovský problém. Tato změna není přírodní jev, není to něco jako ekonomická krize nebo globální oteplování – je to uměle konstruovaná změna, která vychází vstříc inzerentům a konzumentům, ale ne producentům obsahu.
Důležitá věc je, proč se používá pojem „producent obsahu“: Moderní informačně-technologická ekonomika není jenom o článcích, ale i o videích, podcastech, informacích ve formě audio záznamů a podobně. V okamžiku, kdy máte všude dostupná levná data, se už dá jen těžko mluvit čistě o novinařině, protože obsah má různorodou podobu. Už tohle je změna, která přináší mediálním veteránům hodně problémů.
Nová média, která se objevila po roce 2000, mají taky různou podobu a tvoří několik odlišných kategorií, které se navzájem nepřekrývají s tradičními médii. Podstatný je hlavně typ práce s informací, kterou dělají:
1) Digitální verze tradičních médií – Tento typ média si tvoří vlastní obsah a funguje více méně podobně jako tradiční médium, jenom je jednodušší, protože nemá komplikovanou výrobu v podobě tisku, fyzickou distribuci a podobně – například jako je PC Tuning.
2) Agregátory – Extrahují informace z jiných zdrojů a přepisují je anebo je kumulují. Tento typ médií je považován za hlavního nepřítele tradičních médií, která mají pocit, že jim „kradou“ obsah – a proti nim je primárně mířen Article 11 připravovaného EDSM.
3) Vyhledávače – Vyhledávače jako je Google dokážou efektivně nahradit agregátory a tím jím jaksi berou smysl existence. Rozdíl je v tom, že vyhledávače indexují informace strojově a strojově hodnotí i jejich relevanci, díky čemuž jsou nákladově levnější než agregátory, pokud jde o lidský faktor, ale zároveň už vytvářejí informační bubliny a další fenomény vznikající algoritmicky.
4) Uživateli generovaný obsah – Sem spadá YouTube, Facebook a sociální sítě. Poskytovatel platformy nabízí všem v zásadě hřiště a pravidla hry, ale vlastní obsah mu vytváří lidé sami – a to buď zdarma, anebo za lidový poplatek, který je nesrovnatelně nižší, než byly autorské honoráře u tradičních médií. Tady se vytváří prostor pro občanskou žurnalistiku, fake news a podobně.
5) Data-driven média – Zatím nejvyšší formou nových médií jsou média, která jsou sice platformou sponzorovaná, ale jsou velmi tvrdě hodnocená z hlediska úspěšnosti. Vznikla z předchozího stupně, ale na základě dat se provozovatelům platformy zdá, že už sami mohou investovat do vlastního obsahu. Sem patří YouTube Red a nebo Netflix Originals – ale zatím se sází opatrně a na vcelku jisté megahity jako hudební videa a pořady tvůrců, kteří téměř jistě uspějí. Je to velmi darwinistické prostředí, pokud chcete být indie, plaťte si to sami a vydávejte v předchozí kategorii.
Na této hierarchii je zajímavé, že když se na něj podíváte detailněji, uvidíte, že obsahuje poměrně málo zpravodajství a zvláště originálního. Jsou to hlavně „hry“ z obratu „chléb a hry“ - a nezdá se, že by se to mělo nějak zásadně měnit, protože většina opravdu úspěšných nových médií vznikla zcela jinak, než tradiční média. Tradiční média mají genezi ze zpráv, nová z alokace reklamy. Pro reklamu udělají cokoliv, což ukázal YouTube ve chvíli, kdy nastala adpokalypsa. Do doby, dokud nezačali inzerenti hrozit stažením reklamy, z mnoha důvodů platforma moc nezasahovala do uživateli tvořeného obsahu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
