Pád klasických médií: Pláč nad rozlitým Twitterem | Kapitola 2
Seznam kapitol
Kolem roku 1998 bylo technologům jasné, že klasická média mají velký problém. Novináři si toho všimli zhruba o deset let později, mediální domy to nepochopily dodnes – a proto se v rámci EDSM pokouší prosadit Article 11 ve víře, že to zpomalí jejich pád. Je zajímavé, že média ani po dvaceti letech nepochopila, že si právě kladou ke spánku pistoli.
Nástup digitálních technologií média demokratizoval, což je jev, který tradiční média nesnáší. V dokumentu Page One se přímo zmiňuje kauza Pentagon Papers, která byla zfilmována například ve filmu The Post (2017). Věc se má tak, že v této zlaté době žurnalistiky přišli leakeři s dokumenty do novin, ty je zpracovaly a vydaly. Dnes ale leakeři noviny nepotřebují, můžou si uvolnit dokumenty sami, jak ukázala kauza Wikileaks. Tradiční média jsou tu pouze v roli někoho, kdo kauzu zvýrazní, základní publikaci si může udělat ten, kdo se k dokumentům dostal.
Dnes to takhle funguje – jistě si vybavíte kauzu Skupina Šuman, která přinesla informace o financování Čapího hnízda. Objevila se sice v médiích, ale primární leak šel přes Twitter. Dnes se prostě hora xerokopií nikam nenosí, dnes se informace jednoduše publikují – a jak jsou venku, špatně se cenzurují, protože mohou být reuploadovány. Jakmile se jednou takové informace provalí, stahují se jen velmi těžko. (Podobným věcem může zabránit plánovaný Article 13 z připravované evropské směrnice EDSM, který zavede povinnost na zodpovědnost za obsah na poskytovatele služby, jak jsem psal dříve.
Zkrátka a dobře – klasičtí novináři přestávají být exkluzivními šiřiteli pravdy, přestávají být stěžejním bodem kontroly toku informací a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Ta věc má dvě strany: Na jednu stranu v době klasických médií novináři a editoři rozhodovali, co, jak a zda vůbec se bude publikovat, což jim dávalo do rukou velkou kontrolu, na stranu druhou kauzy zpracovávali formálně, s ověřováním zdrojů a mohli efektivně bojovat proti vyhrožování dotčených stran, ať už to byli politici anebo firmy.
Pravdou totiž je, že v dobách občanské žurnalistiky je jednodušší vypouštět informace, ale pro politiky a firmy je jednodušší vyhrožovat jejich autorům. Ne každý autor je schopen jít se hájit až před ústavní soud. O tom jsme se mohli přesvědčit u kauzy Bubbleology vs. CaptainJTV, který sice přišel s informací o tom, že Bubble tea obsahuje tunu cukru, nicméně firma ho zahnala do kouta. Teprve když se kauza dostala do hledáčku Jana Tuny, který se strašením žalobou jen tak nelekne, situace se obrátila a nakonec vedla k tomu, že se Bubbleology změnila na OXO.
Tahle kauza samozřejmě není zhola nic proti tomu, co se stane, když se pustíte do nějakého většího bouráka, ať už je to stát, tajné služby, mafie anebo opravdu bohaté firmy. Tady a v tomto smyslu je důležité mít oporu instituce, která se dokáže poprat s druhou stranou jako rovný s rovným, posadit proti žalobě svůj právní tým, finančně to ustát, případně vás v případě potřeby někam uklidit (což se vážně může stát). Problém je ale v tom, kolik takových kauz média reálně řeší a zda jsou pro ně atraktivní – v mnoha případech se totiž nic moc nakonec nestane, kauzy se nedotahují, ti, kteří je zavinili, zůstanou, kde jsou apod.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
