Proč je internetová divočina bez regulací dobrá věc? | Kapitola 4

Ve finále je důležité připomenout si, že internet vznikl jako prostor, který dovoluje snadné sdílení informací hlavně mezi vědci. Toto sdílení je důležité pro růst společné inteligence lidstva, je důležité jak pro sdílení úspěchů, tak i neúspěchů. Toto sdílení nesmí být regulováno žádnými zájmy, jak vysvětluje Kanaďanka Kristy Duncanová v přednášce TED „Scientists must be free to learn, to speak and to challenge“. Její primární motivací pro vstup do politiky bylo zjištění, že vědecké poznatky jsou regulovány vládou, která rozhoduje o tom, co může a co nemůže být publikováno. Její vyprávění ukazuje, že vědci, kteří chtějí sdílet kontroverzní poznatky, jsou nuceni postupovat skoro stejně jako konspirátoři, kteří se bojí odposlechů.

Na přednášce je zajímavé to, že Duncanová mluví o svobodě vědeckého projevu, i když sama patří k levici a proto se její úvodní příklad týká potlačování poznatků o globálním oteplování. Řada kritiků poznamenává, že s projevem souhlasí za předpokladu, že bude aplikován na vědecké poznání obecně a nebude tedy potlačováno ani to poznání, které levicovým politikům nevyhovuje. Svoboda sdílení vědeckých informací musí být univerzální, nikoliv omezená pouze na tu či onu stranu. Proto jsou všechny regulace v tomto směru nepřípustné.

To samé ale platí i pro svobodu slova na internetu obecně. Můžeme najít zajímavé úvahy o „nemožnosti“ svobody slova, „protože někteří lidé jsou na ni hloupí a podléhají dezinformacím“, což najdeme například v prostřední části přednášky Filipa Tvrdého, která se věnuje epistemickému paternalismu. (Pokud nevíte, co je to epistemický paternalismus, jste hloupí a stát by měl rozhodovat za vás.)

Představa osvíceného tmářství ve formě epistemického paternalismu je zhruba taková, že by vás stát měl chránit před pseudovědou, jelikož jste příliš hloupí, než abyste pochopili, jak se věci mají. Lidé jako Tvrdý se ale mýlí v tom, že myšlenka epistemického paternalismu je nová. Ve skutečnosti je to ta nejstarší myšlenka v dějinách, myšlenka, která hýbe státním aparátem od dob faraonského Egypta až do doby nedávné – totiž že Císař pán, jeho Rodina, Církev, Armáda a Loyální úřednictvo jest povoláno Bohem, aby prostému lidu řeklo jak to je.

Naše vědecké instituce svoji strukturu odvozují od těch císařských a jejich hierarchická struktura vytváří iluzi toho, že mohou rozhodovat o tom, co je pravda. Nemohou. Jsou to instituce stejně natvrdlé, jako byly ty pět tisíc let před nimi – a celkem snadno můžeme ukázat, že nikoliv armády egyptských kněží, ale naopak výjimeční jedinci posunovali skokem poznání. To se dělo i později: Einsteinova teorie relativity se nedočkala širšího přijetí do doby, než ji ocenil Max Planck.

Celá pointa je v tom, že jedna věc je svoboda publikovat svoje názory a věc jiná je přijmout je konsensem jako oficiální dogma. Internet řeší to první, neřeší to druhé. Cenou za volný tok informací je také volný tok blbostí – ale to je podle mého mínění cena naprosto přijatelná. Je lepší informace nechat téct a neblokovat je, protože tím, že se z volných blbostí stanou pronásledované blbosti, se pouze zvýší jejich hermetický potenciál.

Pronásledované myšlenky nezaniknou, pouze se skryjí. Pokud média spustí kampaň, ve které voliče jednoho z kandidátů označují za zaostalé hlupáky, tak se nemůžou divit, že lidi, kteří s ním sympatizují, se skryjí a to vede k falešným průzkumům, protože příslušníci zašlapávané skupiny do nich nebudou říkat pravdu. Výsledkem je šok, který nastane u voleb, protože v tajné volbě se původní názor vyjeví a překvapí ty, kteří ho poctivě zašlapávali do země. Regulace fungují podobně: Tím, že lidem ucpete hubu, nezměníte jejich myšlení. Pokud je necháte mluvit volně, alespoň víte, co si doopravdy myslí. Propagátoři cenzury pouze obelhávají sami sebe.