Fake news jsou zajímavý fenomén – už je proto, že samotný pojem „fake news“ představuje fake news. Snaží se evokovat dojem, že se díváte na něco nového a hrozivého, ačkoliv jde o běžnou propagandu, kterou najdeme v carském Rusku, v předrevoluční Francii, ve starém Egyptě – a dost možná už na samotných počátcích lidské společnosti.

Představa, že fake news jsou čistě fenoménem „nepřítele“, je zcela absurdní. Propaganda je univerzální a je o to důležitější, o co je důležitější souhlas populace s nějakým politickým rozhodnutím. Nemyslete si, že nám lžou pouze Rusové anebo Číňané, lžou všichni. Úplně klasickým příkladem je lživé vystoupení „sestry Nayirah“ před americkými kongresmany, kde tato údajná sestra emotivně popisovala řádění iráckých vojáků během Saddámovy okupace Kuvajtu, jako například vyhazování novorozenců z inkubátorů.

Ukázalo se, že její napohled autentická tvrzení, použitá jako casus belli opakovaně i prezidentem Bushem starším, byla pouze lživá manipulace veřejným míněním, kterou předvedla dcera kuvajtského velvyslance v USA. Tato lživá kampaň měla za úkol přesvědčit americkou veřejnost – a slečna byla tak přesvědčivá, že jí zpočátku podpořila i Amnesty International.

Hlasy, které volají po „mediální výchově“ či jakési „výchově k pravdě“, jsou zcela zcestné. Výchova k pravdě byla už za bolševika, jmenovala se Občanská nauka a učila vás takové koniny, jako že existují emoce a „vyšší emoce“, jako je láska k socialistické vlasti. To zřejmě abychom věděli, že až budeme s granáty skákat pod pásy amerického Abramsu, že děláme něco správného a pokrokového. Nic takového opravdu nepotřebujeme.

Základem výchovy mládeže má být jednoduchá myšlenka, že – slovy Dr. House – každý lže. Každý si ohýbá pravdu vědomě anebo nevědomě a tak je nutné k tvrzením přistupovat. Jak se správně lže, má učit rétorika – protože rétorika není o sdělování pravdivých faktů, ale o tom, jak prodat davu myšlenku, že „ho čeká jen krev, pot a slzy“ tak, aby vám ještě tleskal.

Žádná bezpečná pravda, nad kterou se nemusí myslet, neexistuje. Je to stejné, jako u přechodu pro chodce – nemůžete nakráčet do vozovky, i když sebevíc věříte, že zrovna nic nejede. Vždycky se musíte rozhlédnout na obě strany – a stejně tak i u informací se musíte podívat minimálně na jejich zdroj, autora a datum vydání.

To je absolutní minimum – když už nic jiného, naučte se používat alespoň časové limity při vyhledávání v Google. Algoritmy Google nezohledňují čas, který je u zpráv velmi podstatný – a z nějakého důvodu není ani automaticky otevřený nástroj pro časové limitování. Co povídám, na hlavní stránce tento nástroj chybí úplně, teprve ve stránce výsledků ho najdeme pod volbou Nástroje, kde musíte rozkliknout roletu Bez časového omezení a pak tam nastavte relevantní časový úsek.

Dělejte to. Jinak se budete sami divit, kolik blbostí vám vyhledávání přinese – a většina z nich nebyla úmyslně navržená jako lži. Je to prostě jenom informačním šum, který se musíte naučit filtrovat.