Malá domácí inteligence: Pro děti, nebo pro kočku? | Kapitola 7

Už delší dobu víme, že s pomocí dotykových obrazovek je možné vytvářet ovládací rozhraní, která zvládnou i zvířata. Existuje řada jednoduchých her pro tablety, technicky nic nebrání tomu, aby vznikla i praktická ovládací rozhraní pro smarthome, která mohou zvířata používat sama. Nic nebrání tomu, aby se s pomocí technologií jako je rozeznávání obličejů, které máme pro iPhone X a nové telefony s Androidem neudělala například dvířka, která pustí jenom ta zvířata, která rozezná.

Většina současných „chytrých zařízení pro mazlíčky“ neboli smartpet jsou relativně jednoduchá a slouží převážně ke sledování zvěře. Najdeme tam GPS trackery, IP kamery a podobné věci. Připravují se různá inteligentní krmítka, misky a dokonce i akvárium, přičemž celá ta věc funguje jako krutý a nemilosrdný kalorický dávkovač, na který může zvíře smutně civět celý den, ale stejně dostane jen předem určený počet kalorií. Přitom se však zdá, že potenciál pro roboty a pro umělou inteligenci je tam obrovský, že je to místo, které výrobci sotva osondovali.

Zatím se u „malé“ AI zaměřujeme hlavně na praktické úlohy, které zadává dospělý člověk. U zvířat je obrovský potenciál pro chytrá zařízení – a u dětí je doslova obrovský, i když je to možná úplně nejsložitější problém pro asistenty. Děti se chovají nepředvídatelně a ve srovnání se zvířaty i poněkud natvrdle. Zvíře je odhadnutelné, zjevně se s ním dá posturologicky komunikovat, zatímco dítě se teprve učí, a i když jeho inteligence rychle překoná tu zvířecí, je tu nešťastné období, kdy už komunikuje, ale velmi unikátně, takže mu rozumí hlavně jeho rodič a nikdo jiný.

Kdo ví, možná umělá inteligence schopná pracovat s dětmi je ta opravdu nejzajímavější a nejsložitější. Možná se vývojem této „malé domácí AI“ dozvíme hlavně něco sami o sobě.