Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost
Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost
autor: Michal Rybka , publikováno 5.1.2018
Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost

Scifi série Black Mirror je revoluční v tom, že nabízí pohled do nepříliš vzdálené budoucnosti a zabývá se možnými dopady poměrně uvěřitelných technologií. Předchozí řady nám nabídly hodně provokativních a často docela odvázaných vizí. Novou řadu svazuje to, že jde hlavně o dost nevýrazné a předvídatelné kusy, navíc s prvky současného aktivismu


V podobně aktivistickém duchu se nese Black Museum, v podstatě miniantologie uvnitř antologie. O nelogičnosti a ideologičnosti epizody vás přesvědčí už moment, kdy hlavní černá hrdinka dojede k zavřené benzince, aby zjistila, že je zavřená a dobila svůj vrčící elektromobil panelem, který vytáhne z kufru. Dobíjení trvá dlouho – a tak si musí zajít do Black Musea.

Takže prrrr, moment: Nejsem nekritickým obdivovatelem elektromobility, ale není dobré začínat příběh blbinou. Pokud má elektromobil a jezdí pouštní pustinou, proč prostě nemá střechu a kapoty pokryté soláry rovnou, ale z kufru vytahuje skládací panel, který je menší než plocha kufru?! Je přece jasné, že povrch elektromobilů v budoucnosti bude pokrytý integrovanými panely, takže se budou průběžně dobíjet celý den – a to zvláště u vozidel, se kterými jezdíte pouští.

Dále se nám rozjede nepříliš zajímavý a značně nelogický příběh srovnatelný s béčkovou produkcí z osmdesátek, který v retromuzeálním zážitku objasňuje vznik zařízení na přenášení pocitů. Ano, máme tu odkazy na Arkangela i na Crocodile, tentokrát v nepříliš nápadité variantě pocitů. První minipříběh je o tom, že si lékař nechá implementovat přenašeč proto, aby mohl vyšetřovat pacienty, ale pochopitelně se to zvrhne, jelikož projde klinickou smrtí a změní se ve vražedného sado maso psycho doktora s opravdu ujetou sexuální úchylkou.

Celé je to vyprávěné v sociálním kontextu, kdy se na nepojištěných provádí pokusy, aby se uhradila cena péče – a tak dále. Aktivismus pokračuje dál příběhem o mezirasovém partnerském páru, v němž žena umře a je nauploadována do vědomí muže, který se z toho téměř zcvokne, přičemž mezirasovost je tu kompletně umělá, podstatné je, že není úplně ideální nahrát vědomí ženy do mozku muže. Na to ale nepotřebujeme žádný aktivismus, na to nám stačí starý dobrý Freud a uvědomění si, že pokud je superego otravné, se dvěma různými superegy ve vědomí to je fakt na cvokhaus.

Posledním minipříběhem je čistokrevně rasistická historka o tom, jak si zlý bílý majitel Black Musea nechal nahrát vědomí odsouzence (černého), aby ho lidi mohli znova chodit mučit popravou. Ti jsou samozřejmě bílí, příležitostně u toho masturbující jedinci, kteří si připlácejí za mučení – jsou přímo jmenováni jako rasističtí nacisti.

Oh boy. Jak se k takovéto představě autoři dopracovali, je mi čirou záhadou. Četl jsem Tesařovo Soudní lékařství, ale o nikom, kdo by se chodil honit na popravy nevím. Dramatické zážitky vzbuzující libido jsou temným dědictvím lidské historie, ostatně už římské matrony si užívaly s gladiátory před jejich cestou na smrt do arény, ale tohle překračuje hranice vkusu. Hlavní bílý záporný hrdina je nakonec zabit a uvězněn ve stavu trvalé agónie, což nás poučuje o tom, že když bílí trvale mučí černé, je to úchylné, ale když to samé udělají černí bílým, je to v podstatě v pohodě.

Nebudu tu kázat o rasismu naruby, to je ve skutečnosti starý žánr, kterému se říká blaxsploitation a nově nás jím zásobuje například Tarantino. Je to takový divný aktivisty oslavovaný trend, na který jsem narazil v hororu Get Out (2017) a který byl oslavován jako převratný sociální komentář. Není to špatný horor, ale horory s divnými a úchylnými komunitami jsou docela běžné, a pokud jde o Get Out, v podstatě identický děj měl animáč Brickleberry v díle In da Club (2014) – jen s tím rozdílem, že tam nešlo o přenos zkažených bílých duší do krásných černých těl, ale prostě tam z černochů dělali sendviče, protože měli nejchutnější maso. Z nějakého důvodu se ale animáč Brickleberry místo aplausu dočkal zrušení, snad proto, že se navážel do všech a nejen do bílých – co já vím.

Rasistické historky proti bílým nejsou žádná novinka – excelentní byl například japonský tetovací horror, kde se hlavní japonský hrdina pomstil za exportované gejši tím, že hlavnímu bílému záporákovi totálně potetoval dceru. Rasismus libovolného typu ale nepředstavuje dobrý základ pro technologické scifi.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
44 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 9.2Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.