Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost | Kapitola 4

Podstatně problematičtější je Crocodile, což je ambiciózní a vizuálně hodně zajímavě pojatý thriller. Bohužel to není moc thriller, není to ani detektivka – je to takové něco, co vám vypráví o tom, že ve společnosti, kde se nedá nic utajit, nemá smysl ani lhát.

Technologie, kolem které se příběh točí, je zařízení schopné nahrávat vzpomínky. Nejde o přenos viděného jako u Arkangela, ano u paměťového zařízení z Entire History of You, ani o přenos pocitů z Black Museum, je to něco, co umí nahrát video z toho, co si pamatujete. To je technicky nemožné, protože na rozdíl od „pecky“ z Entire History of You nahrávající viděné anebo live streamu z Arkangela si mozek video nepamatuje, je to subjektivní a zkreslené, v podstatě si pamatujete rekonstrukci toho, co jste viděli, ne záznam.

Ale dobře. Příležitost natočit thriller o tom, jak si lidi pamatují věci různě a jak se v tom hledá pravda (což se v příběhu vyloženě zmiňuje), jsme minuli. Místo toho tu máme hlavní hrdinku, která se jako mladá přimíchala k nehodě – a i když k tomu přišla jako slepá k houslím, rozhodla se o ní mlčet. V okamžiku, kdy se pachatel pod tíhou svědomí a chlastu rozhodne přiznat, protože je jeho život v troskách a jde mu o prdlajz, musí začít konat ona sama a maskovat stopu, protože ona je na rozdíl od něj úspěšná.

Takže máme aktivisticky úspěšnou ženu, po které jde jiná úspěšná žena, navíc muslimka, což dává příběhu moderně propagandistický nádech. Ta, přestože má doma malé dítě, jako vyšetřovatelka putuje v hidžábu s nahrávačem vzpomínek a vyšetřuje pro pojišťovací společnost události.

A o tom celý příběh je: O moderní emancipované ženě, která morduje člověka za člověkem, aby ochránila výdobytky svého úspěchu, zatímco po ní jde emancipovaná muslimka, která nechala muže s dítětem doma, aby za mzdu od pojišťovny hledala pravdu. To je základní idea, které je podřízeno vše, včetně hory nelogičností, se kterou se setkáváme v druhé polovině příběhu.

Předně – vůbec není jasné, proč hlavní hrdinka neodmítne vyšetření nahrávačem vzpomínek. To možná dává smysl v Anglii, kde je zakázáno vše, ale i u nás můžete odmítnout svědčit, pokud to není ve vašem zájmu. Celý příběh mohl skončit v okamžiku, kdy hlavní hrdinka řekne „FU, po tom vám nic není, sbohem“ – a nemusel eskalovat. Za druhé, vůbec nechápu, proč by kdokoliv akceptoval tak masivní zásah do soukromí, jako je nahrávání vzpomínek – ale je to scifi, dobře, třeba v budoucnostní Anglii nemáte ani právo svobodného slova, ani svobodné myšlenky. Už dnes vás můžou odsoudit za to, že si nepamatujete heslo, takže kdo ví, třeba to v postdemokratické totalitě dává smysl. V civilizaci můžete odmítnout svědectví bez postihu.

Za třetí – hlavní hrdinka za sebou při snaze mazat myšlenkové stopy naseká tolik normálních stop, že vyšetřovatel nemusí být Colombo, aby ji našel přes mrtvoly, které na sebe vrší. Je zjevné, že je jedno, kolik lidí za sebou emancipovaná hrdinka, chránící výdobytky své emancipace, zachová, protože s každou z nich za sebou zanechává stále zjevnější stopu pro policii.

Moje poučení z celé historky zní: Když váš kámoš spáchá zločin, je jednodušší ho prásknout rovnou než dodatečně pozabíjet půlku města. Druhé poučení je: Pokud se nechcete dozvědět špatné věci, tak se v tom nevrtejte. A když už to děláte, tak se netvařte překvapeně a nekřičte, když vás ten druhý musí ubít.