Invasion! – největší akce všech dob | Kapitola 7
Seznam kapitol
Sedím s partou kamarádů na letišti v Ruzyni. Salónek jedné z tamních restaurací poskytuje příjemné útočiště. Naše oči se zvedají ke dveřím, ve kterých se objeví on: Legenda, bývalý velitel stíhacího letectva a snad nejslavnější český poválečný pilot – plk. Václav Vašek. O několik hodin později se na nás podívá a říká: „To, co jste mi právě ukázali, to bylo více promakané než cvičení NATO“.
Jedenáctý let: Die Ende
(Text této kapitoly jsem psal bezprostředně po akci, pochází tedy z roku 2011. Snad vám dokáže nastínit atmosféru velké Speciální akce. Je původní, zcela neupraven.)
Na Vire mezitím proběhl další útok. Jeden stroj byl zničen a zásobovači vezou náhradní. Druhý zůstal ukryt a přečkal. Do náletu se zapojilo několik Bf 109, které naší těžce zkoušené Staffel konečně byly poslány na pomoc. Také se zapojil jeden Focke-Wulf, Perseus 15, který přelétal ze záložního letiště a neměl benzin, aby sedl kdekoliv jinde. Právě patnáctka byla ale zasažena a při přistání svůj letoun odepsala. Foky, Gelbe 14, zatím přelétal ke mně na Grainville. Oblastní nám dává pokyn opět ke vzletu s pumou a útoku severně od Caen. Tohle je konec, říkám si. Dva stroje osamělé nad plážemi v Normandii.
Odlepujeme se ze země krátce po 16. hodině. Za 30 minut by měla následovat druhá Rotte z Vire – pokud nebude rozstřílena při některém dalším náletu. Mířím se Čtrnáctkou na křídle u země nad Saint Lo, pak na východ a dále ve výšce stromů. Cítím, jak vrtule občas nabere nějaký krtinec. Pumy tíží, soustředím se na navigaci i na sledování Kaczmarka. Dívám se i za sebe a nad sebe, občas uvidím kondenzační čáru a vím, že nebe nad Normandií nám již nepatří. KONTAKTY! Podobně jako před hodinou! Nízko u země a prakticky přímo proti nám, tři stroje, dva motory, jedna směrovka! Přitahuji a pálím!! Vedle! Zatraceně! Tři nebo čtyři A20 sebou trhnou. Odhazujeme pumy do polí, obracíme a chystáme se zaútočit znovu. Nepřítel obrací letoun proti mně a vidím, jak z přídi plive oheň snad půl tuctu těžkých kulometů! Doleva a dolů, mašina se překlopí přes hlavu a já ji nalepím na vrcholky stromů. Tohle tedy ne!! Další obrat! Letíme přímo na sebe, dívám se do kabiny nepřátelského stroje a někde tam cítím jeho pilota, jeho pohled, jeho vztek či strach, zoufalství či nadšení...skláním se k zaměřovači...oba tiskneme spouště svých zbraní. Obě dávky jako smrtící a přesto milosrdný pozdrav jen těsně minou svůj cíl a doslova o milimetry se míjejí i naše stroje. Trasírky! Verdammt!! Kolem hlavy mi prohučí Rolls Royce. Eliptické křídlo na chvíli zastíní můj pohled. Varuji Fokyho, dávám ústupový kurz a modlím se. Máme u sebe dva, možná ale i čtyři a více Spitfirů. Teď je jediná šance - zůstat u země a doufat, že mohutný čtrnáctiválec bude mít dostatek sil na únik. Z výfuků šlehají plameny, mašinou procházejí vibrace značící, že motor pracuje na plný výkon. Schovávám se pod sedačkou a letím tak nízko, že mám chvílemi pocit, jako bych jel po zemi. Každých pár vteřin mi okolo kabiny prolétne salva. Tyhle kluky jsme asi opravdu naštvali. Mám strach o Fokyho, ale zřejmě se mu podařilo vyvázat z boje snáze, než mě. Nevím proč, ale vzpomenu si na jeden společný let, kdy jsem mu vysvětloval, jak se u země bránit Spitfirům...pamatoval si to. Po chvíli střelba ustala..tak rychle, jak rychle začala. Malinko nakláním stroj, dívám se za pravé rameno, pak za levé. Nikde nikdo. Ufff! Scházíme se nad Lisieux a hlásíme oblastnímu, jak na tom jsme.
Rozklepnutím obrázku otevřete animaci v SVG (5,5 MB)
Chystá se velký nálet, čas odplaty. Všechny bojeschopné stíhací letouny Luftwaffe se formují v nízkém letu nad letištěm Beaumont le Roger. I my dva jsme do formace začleněni. Je nádhera vidět ty téměř dvě desítky letounů, jak jsou připravené jít do těžkého boje. Po chvíli obracíme k Lisieux, tam dostáváme poslední rozkaz toho dne a zřejmě poslední rozkaz pro JG 26 nad Normandií. Máme opustit zbytek formace a daleko od ní nastoupat. Budeme představovat návnadu pro nepřátelské stíhače. To zní dobře! Gelbe 1 a 14 přidávají plyn a stoupají. Za chvíli se k nám připojí i opozdilci Perseové 9 a 10. Stoupáme k Falais, pak na sever až do výšky 9 km. Návodčí nás instruuje a hlásí skupinu za skupinou, jak se k nám stahují. Zdá se, že to vychází. Vodíme je po nebi tam, kam chceme my, tak jak chceme my. {Aténa na Persea 1, máte je severně, budou na dohled“. Jsou tam! Spitfiry.. ale nějaké divné?! Snad nějaký nový typ? Snad jen vylepšený? V kritickou chvíli vyklesáváme naposledy k městu Flers a v 5 km obracíme nad Vire. Dle kondenzačních pruhů víme, že nepřítel nás stopuje. Vychází to. Chvíli točíme nad Vire a naznačujeme krytí přistávajících letounů. Poté sami vyklesáváme naposledy nad město Flers a odtamtud prudce obracíme k západu. Naposledy prolétáme jižně od Vire, to jsme již opět ve výšce stromů. Se zbytky paliva v nádržích se blížíme ke Grainville, když v tom je zasažena Gelbe 9. Ticho a šum v rádiu hovoří za vše. Nevíme, co se stalo, nevíme kde se to stalo, nevíme jak se to stalo. Nesmírně vyčerpáni, ale nezlomeni sedáme po téměř dvou hodinách na Grainville. Na zemi zrovna stojí několik Storchů a okolo nich jezdí Kübelwagen. Jeden Storch snad ve strachu, že mé letadlo dělá nálet, začal vzlétat napříč plochou a mohlo ještě v tuto chvíli dojít ke katastrofě. Minuli jsme se jen o pár metrů... Najednou je všude klid. Stroj zpomaluje, motor téměř neslyšně pracuje. Parkuji vedl oblíbeného hangáru po boku čtyř pilotů Sonderkommanda. Kousek vedle mě zastavuje mašinu Foky a přijíždí i statečný řidič Valhera. Je konec. Die Ende.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
