Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Invasion! – největší akce všech dob
Invasion! – největší akce všech dob
autor: Jan "Fucida" Schrenk , publikováno 26.12.2017
Invasion! – největší akce všech dob

Sedím s partou kamarádů na letišti v Ruzyni. Salónek jedné z tamních restaurací poskytuje příjemné útočiště. Naše oči se zvedají ke dveřím, ve kterých se objeví on: Legenda, bývalý velitel stíhacího letectva a snad nejslavnější český poválečný pilot – plk. Václav Vašek. O několik hodin později se na nás podívá a říká: „To, co jste mi právě ukázali, to bylo více promakané než cvičení NATO“.


Ještě hůře na bojišti…

Ve dvě ráno mě budí telefon. Něco se děje, něco nefunguje. Zásoby obou stran kolabují a bojující letecké jednotky hlásí nedostatek těžkých pum. Usuzuji, že je to sice zvláštní, ale bude vhodné počkat na příjezd prvních zásobovacích kolon, které se mají na letiště dostat až ráno. Jdu spát.

Ve 3:45 budík. Vzrušení je enormní, připojuji se na TeamSpeak, zjišťuji, že jsme prakticky kompletní. Hlásím Athéně, že jsme připraveni do třiceti minut startovat z Rouenu. Nazpátek dostávám informaci, že bombardovací jednotky mají stále problém a že s očekáváním vyhlížejí první zásobovací kolony. Velím ostatním do mašin, nahazujeme studené motory a necháváme je 15 minut zahřát. Žádáme povolení k pojíždění na start, které od Afrodity obratem dostáváme. Také přichází zpráva, že se k našemu letišti vrací noční stíhači, tak ať jim uvolníme místo na dráze. Vidím, jak ze stále ještě temné západní oblohy postupně vystupují černé siluety těžkých Messerschmittů Bf 110. Někteří z nich nad letištěm ještě vítězně kývají křídly a nasazují na přistání. „Takže se jim dařilo“, říkám si. Za chvíli už tlačíme plynové páky vpřed a o několik minut později si užíváme východ Slunce nad Normandií z výšky téměř 10 km. Athéna hlásí přítomnost nepřátelských letadel nad Le Havrem. V téhle výšce s nimi moc nenaděláme, ale i tak se snažíme navázat kontakt a přinutit je si s námi zalaškovat. Identifikujeme americké Thunderbolty. Snad vědomi si své výkonové převahy se do nás pouští. Jenže jsme to nakonec my, kdo beze ztrát opouští bojiště a ti, kdo si budou lízat utržené rány mají na svých strojích bílé hvězdy. Po téměř třech hodinách ve vzduchu a po dalším souboji dosedáme s posledními kapkami benzinu na polním letišti. Čerstvý zářez na mé pažbě mě příjemně hřeje, doplnění munice a paliva a budu zase připraven. Ale víte, co mě hřálo ještě více? Fakt, že jsme se vrátili všichni a já můžu Athéně znovu nahlásit plnou připravenost.

Invasion! – největší akce všech dob

Z letce v minutce neletcem.

Něco se totiž děje. Někteří se nemohou připojit na server, dalším kleslo FPS pod přijatelné minimum a prakticky všichni pozorujeme chvílemi v pravdě šílené lagování. Zásobovací kolony sice dorazily, ale munici nedovezly. Něco je strašlivě špatně. Dáváme serveru ještě asi tři hodiny času, jestli se vzpamatuje, v čele Persea odlétám druhou a veleúspěšnou třetí misi, ale pak je jasné, že katastrofa je tady. Svolávám poradu generálů a programátorů. Uvažujeme o přechodu na záložní server, ale ani na něm zásoby nefungují. Jak je možné, že to, co jsme předtím opakovaně úspěšně testovali je teď v háji?! Koncepce se hroutí a mně je skutečně do pláče. Skoro 4 měsíce práce! Dopr@#$%!!! S programátory spíše doufáme a tipujeme, než že bychom šli na jistotu: Rozhodujeme se upravit nastavení serveru, odpojit VEŠKERÉ funkce, které nejsou pro létání důležité. Dle informace z logu odstraníme již zlikvidované jednotky, Lekk se připraví pro operativní přesun stovek těch živých do nových pozic +14 hodin. V 200 km vzdáleném Brně Darktaťka s Falkonem píší nejrychlejší a dost možná nejvypjatější řádky kódu ve svém životě. Protože téměř tři sta lidí čeká, co bude dál.

Invasion! – největší akce všech dob

Vše se nakonec podařilo vyřešit asi za dvě hodiny. Server se znovu nahazuje, jednotky jsou v nových pozicích, ty zničené již jsou pryč. Zásoby na letišti už simulovat nemůžeme, služba na pozadí je shozená a my doufáme, že problémy způsobila právě ona – naštěstí se ukazuje, že ano. Generálům oznamujeme, že zásoby nefungují, ale ať to letcům kvůli atmosféře neříkají a chovají se přesně tak, jako by zásoby stále aktivní byly. Je doslova cítit, že jsou z toho rozladění, ale situaci chápou.

Lidé se vracejí, Perseus, ač již mírně pocuchán se připravuje k vzletu. Athéna nám hlásí přítomnost nepřátelských letadel jižně od pláže Omaha. V místě se koncentrují k útoku naše tankové jednotky a my se máme pokusit jim poskytnout ochranu. Letíme nízko a rychle, času není nazbyt. Když v čelním štítku zachytím první dvouocasé americké stíhačky P38, je zbytek mé jednotky ještě daleko za mnou. Jen se svým věrným parťákem se pouštíme do přesily a nepozorováni útočíme. Jeden Američan se řítí k zemi, ale další se pokouší raketami zaútočit na naše Tigery. Postupně se trousí další a další Focke-Wulfy na scénu, a tak Američany lehce zaháníme. Netušíme však, že je to naposledy, kdy se nám podaří nepřítele skutečně porazit. Odteď bude ten konec provazu už jen a jen kratší. A do toho to zpropadené rádio! Marně do ztichlého éteru volám na ostatní piloty, chvílemi slyším Athénu, chvílemi nikoho. Horko těžko se víceméně osamoceni trousíme na domovské letiště.

Invasion! – největší akce všech dobInvasion! – největší akce všech dobInvasion! – největší akce všech dob

A zase organizátorem. TeamSpeak kolabuje. Jak může něco, co rok běží bez jediného výpadku při podobné akci totálně odejít? Nadávám Falkonovi, že při restartu mapy projevil iniciativu a přes zákaz změnil počasí. No a paralelně řeším nahození nouzového TS serveru. U něj jsme na rozdíl od herního serveru zálohu neměli, do té doby jsme výpadek prostě nezažili a nepovažovali jsme to za nutné. Není pěkné se učit tomuto při ostré akci, ale přesně to tady nastalo. Jenže i to jsme překonali: V rekordním čase konfigurovaný nový server běží a boje vlastně bez přerušení pokračují…

Invasion! – největší akce všech dob

Perseus krvácí více a více. Při jednom nepovedeném vzletu se láme podvozková noha mého Focke-Wulfu, letoun těžce dosedá na plnou palivovou nádrž. Pak už jsou všude jen plameny. Následuje lazaret, což mě reálně na pár hodin vyřadí z bojů. V reálném světě sprcha a hodina spánku. Když se vrátím, je Perseus na 1/3 stavu. Horkotěžko dávám dohromady šest strojů, ale nemůžeme si dovolit polevit. Další piloty i se stroji můžeme očekávat nejdříve za několik hodin. Realita roku 1944 nás dostihuje. Několikrát se střetneme s nepřítelem, ale zpravidla to končí tak, že se rychle snažíme vyvázat z boje a zamezit tak vlastním ztrátám – mrtví nikomu nepomůžeme. V podvečer se konečně připojují pohřešovaní, ale to už se pomalu nad Normandii snáší noc. Opouštíme naše frontové letiště, které je skoro celé v plamenech a vracíme se na Rouen. Přes noc bychom se měli trochu uzdravit a ráno jim to vrátíme. Když dělám okruh okolo letiště, tak ve stínech na zemi rozeznávám siluety těžkých nočních Messerschmittů připravených k plnění svých úkolů. Zcela vyčerpán přistávám.

A ještě jednou organizátorem. Sedám do auta a jedu na náš štáb do 7 km do Brandýsa nad Labem. Všichni jsou extrémně vyčerpaní, Valhera polehává, jeden důstojník právě spí, Jiříček má doslova sirky mezi víčky. Valherova žena mi nese nějakou buchtu a čaj, plácám Jiříčka po ramenou a říkám mu, že to má KOULE. Vracím se domů, jdu spát, v půl páté ráno má být Perseus 1 i se svými muži připraven.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
50 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 24.2Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.