Invasion! – největší akce všech dob | Kapitola 5
Seznam kapitol
Sedím s partou kamarádů na letišti v Ruzyni. Salónek jedné z tamních restaurací poskytuje příjemné útočiště. Naše oči se zvedají ke dveřím, ve kterých se objeví on: Legenda, bývalý velitel stíhacího letectva a snad nejslavnější český poválečný pilot – plk. Václav Vašek. O několik hodin později se na nás podívá a říká: „To, co jste mi právě ukázali, to bylo více promakané než cvičení NATO“.
Těžko na cvičišti, aneb návrat Persea
Trailer od Doktorkopa mi vyrazil dech. Dnes už snad nepůsobí až tak impozantně, ale tehdy to bylo prostě NĚCO. Poprvé jsme ho viděli na půdě fakulty filosofie UK, kde jeden z účastníků studoval, kterou jsme měli toho rána po cestě a kde hlavně byl veřejně k dispozici počítač s DVD mechanikou. Bylo to prostě: WAU!
A ten večer trailer měli vidět všichni, když jsme akci vyhlásili veřejně. Komunita byla snad až nezdravě natěšená, jen během prvního dne se přihlásilo neuvěřitelných osmdesát lidí. Jasně, můžete si říkat, že ve světě World of Warcraft je to nic, jenže tady si nehrajeme na závod v klikání myší, tady se dali dohromady desítky lidí, z nichž každý musel dlouhé měsíce cvičit třeba i jen takovou blbost, aby dokázal na poli hardcore leteckého simulátoru spolehlivě přistát. A naučit se bojovat? Měsíce, roky. Ale číslem osmdesát to neskončilo. Druhý den padla stovka a za čtrnáct dní bylo do akce namočených už skoro tři sta lidí. Hlásili se čerství rekruti, kteří sotva dokázali být nepříteli soupeřem, hlásili se letci z Polska dušující se, že se do začátku akce naučí trochu česky, vracely se legendy, které s virtuálním létáním už před léty sekly. Komunita se ještě jednou a úplně naposledy rozhodla, že demonstruje svou sílu a světovou unikátnost.
No a já nad tím vším stál a říkal si, že je to vlastně docela závazek.
Ač byla spousta práce stále nedodělaná, tak už se rozjely tréninky. Generálové sestavovali na základě preferencí celé jednotky a dohlíželi nad průběhem slétanosti. Jasně, již roky existovala celá řada virtuálních letek a skupin, největší ta, jejímž jsem členem, jenže stejně tak se přihlásilo množství lidí, které o skupinovém létání a boji nevědělo vůbec nic. Museli jsme začlenit nováčky a rozhýbat poněkud ztuhlé veterány. Nekonečné skupinové Alarm-starty, lety ve formacích, střemhlavé lety maximální rychlostí, rozpouštění a sestavování formací, tréninky boje i střelby, nácvik komunikace se štábními důstojníky. Má jednotka se skládala z 16 pilotů, krom mě ještě tři veteráni „od nás“ a pak mix relativně zkušenějších pilotů ze třech jiných stíhacích letek. Stejně jako při bojích o Československo jsem nesl já i moji letci ve Focke-Wulfech jméno Perseus. Spojuje-li vás jméno bájného hrdiny, vzbudí to ve vás nejen sounáležitost, ale i skutečnou hrdost. Máte chuť dostat ze sebe více a tomu velkému jménu prokázat úctu a čest nejen v reálném, ale i tom virtuálním světě. I takové drobnosti tedy ovlivňují atmosféru v akci samotné.
Tréninky trvaly dva měsíce. Bylo sice trochu náročnější získat čas jak pro organizaci akce samotné, tak pro organizaci mé jednotky, ale nebylo právě tohle tím, co jsem si před akcí přál? Tedy nějaká SKUTEČNÁ výzva? Hodně testování, občas uklidnění některého nešťastného člena realizačního týmu na pokraji psychického zhroucení, občas vynadání Falkonovi za další pitomý nápad s hrozbou, ať ho ani nenapadne to tam zkoušet za mými zády protlačit. Ale hlavně neustálé napětí a stres, aby to nějak dopadlo.
V předvečer akce jsem se byl podívat na štáb Luftwaffe. Jiříček seděl vprostřed velkého stolu v obýváku u Dederlů. Valhera, totálně vyčerpaný, zrušil své letové ambice a zhostil se i se svou manželkou role technické podpory štábu. Do mise, kterou z velké části sám stvořil, vyrážel jen na obhlídku v Kübelwagenu (jakási obdoba amerického Jeepu). Vedle Jiříčka (volací znak Athéna) seděli další dva štábní důstojníci i jeho manželka Magda, operativně překřtěná na Afroditu. Před nimi se na plachtu na zdi promítala mapa Normandie s funkčním radarem. Spacáky byly připraveny ve vedlejší místnosti.
„Perseus 1 konec, uslyšíme se ráno, Viel Glück!“. Loučím se. Moje jednotka se má sejít ve 4 (jak reálného, tak virtuálního času) na letišti poblíž Rouenu.
V deset večer přeji na TS všem silný zážitek a zahajuji akci. Poněkud nervózně jdu spát.
Alea Iacta Est
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
