Vítězství nerdů: Jak i bez big businessu stvořili svou kulturu | Kapitola 3
Seznam kapitol
V roce 1984 se objevila americká komedie Revenge of The Nerds, která ukazovala, že „šprti“ mají taky svoje kvality. Dnes je tato komedie skoro až nepochopitelná: Kultura nerdů se stala mainstreamem, dokonce do té míry, že se bez ní neobjedou ani velké korporace. Její vzestup je přitom do značné míry dílem nerdů samotných.
Zajímavý je masivní vzestup nerdovské kultury. To má dva aspekty, vzestup podomácku vznikající, řekli bychom startupové kultury – a potom asimilaci původní nerdovské kultury do velkého businessu, čehož jsme svědky v posledních letech. Oba faktory jsou extrémně významné, jsou opravdu obří, což vám dojde ve chvíli, když vyvinete určité úsilí a dohledáte si věci do minulosti.
Tak například si srovnejte vcelku nic moc scifi film Battlestar Galactica (1978) s o něco lépe hodnoceným jednosezónovým seriálem Battlestar Galactica (1978), který se v roce 2004 proměnil ve čtyřsezónovou pecku stejného jména, následovanou prekvelem Caprica (2009).
Na tomhle příkladě je vidět, jak se zásadně mění podoba nerdovských seriálů z čisté obskurity na kulturně významný fenomén, který překračuje prostou střílenici na počátku a zatahuje do svého obsahu i otázky týkající se filozofie a umělé inteligence.
Vzestup techniky v posledních čtyřiceti letech a toho, jak ji vnímá veřejnost, lze dnes srovnat se vzestupem vnímání vědy a techniky po roce 1945. Atomová bomba absolutně změnila vnímání fyziky, z rozverných nepraktických profesorů se staly doslova osudové osobnosti, které najednou rozhodují o osudu civilizace. Někteří vizionáři, jako Karel Čapek, viděli význam automatizace i fyziky (či chemie) s předstihem, ale obecná populace moc ne. Vezměte si, že filmový Krakatit byl natočen až v roce 1948, tedy právě pod vlivem nastupující vize atomové války! Některé věci se prostě musí skutečně udát dřív, než mainstreamová umělecká produkce dokáže prodat své vize davům.
Mám teorii, že to souvisí s tím, že obecná populace nemá příliš fantazii a že se nemůže nikdy stát úspěšný film či dílo dřív, než se ukáže, že popisuje v zásadě realizovatelné věci anebo nestaví na něčem, co bylo už úspěšné dříve. Před šedesátými lety máte velký problém najít slušné velkorozpočtové scifi. Podobné je to i u hororu, do osmdesátých let je problém najít něco, co by se dalo imaginací srovnat například s tím, co psal H. P. Lovecraft. Produkce zaměřená na široké publikum vychází z toho, co už publikum zná, takže typická podoba hororu padesátých a šedesátých let je spíš duchařina či detektivní thriller.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
