Call of Duty: WWII: Zpátky na bojiště druhé světové | Kapitola 3
Seznam kapitol
Válečný blockbuster od Activisionu se dostal na obrazovky našich počítačů. Z futuristických bitev s futuristickým arzenálem se vracíme zpátky na zem. Připravte si popcorn a kolu a pojďte se s námi podívat na to, jak tenhle návrat ke kořenům populární first-person série vlastně dopadl. Předem vás musím ubezpečit, že to není vůbec špatné.
Na Call of Duty: WWII vás jistě zaujme i takový ten vnitřní pocit, který z hraní máte. Pryč je takový ten pocit, že vaše postava je nesmrtelná a prakticky nepřemožitelná ve stylu filmů se Sylvestrem Stallonem. A na tom má velký podíl také příběh. Ten vypráví o zranitelnosti lidí, o jejich strachu i o jejich hrdinských činech, které tu ovšem nejsou podávány tak samozřejmě.
Hráč si díky tomu uvědomí, že odvaha a hrdinství nejsou vrozené vlastnosti, ale že je člověk získává tak nějak postupně společně s tím, jak se dostává do určitých situací a jak tyto situace řeší. Tím chci říci, že hrdinové v Call of Duty: WWII nejsou podáváni jako vypatlané gumy, které se uprostřed vřavy klidně postaví a se vztyčenou hlavou a bohorovností sobě vlastní přeběhnou přímou čarou přes bojiště. Tady prostě cítíte, že se jedná o kluky z masa a kostí, se svými bolístkami a nočními můrami. A to je opět velmi osvěžující, protože příběh a dění ve hře se vám dostane více pod kůži. Tak třeba už jen úvodní scéna při vylodění v Normandii ve mně zanechala silnější dojmy než několikahodinové výklady učitelky dějepisu.
Hra je rozdělená na operace (mise), jejichž průchod vám bude trvat optimálních cca 15–20 minut podle obtížnosti (a tudíž i nutnosti se více krýt, či opakovat průchod od posledního checkpointu). Celkem se herní doba singleplayerové mise u Call of Duty: WWII vyhoupla na 5–6 hodin. To je sice poměrně málo, ale já osobně jsem s tím neměla problém. V první řadě je třeba říci, že poslední dobou nemám čas na to hrát hry, které mají příběhovou linku přes 20–30 hodin. A pak tu máme faktor číslo dvě – multiplayer a samostatně stojící, avšak stále multiplayerový mód zombie.
Multiplayer
Multiplayer je pochopitelně stěžejním prvkem celé hry, nicméně i jeho se týkají některé změny. Už od první chvíle vám neujde, že nově je k dispozici jakýsi základní tábor, kde s přáteli můžete trénovat různé bojové postupy a plnit výzvy. Díky tomu si můžete předem vyzkoušet všechny možnosti hry, tedy bez toho, že byste nasbírali potřebný počet fragů.
Herní třídy v podstatě sestávají z herních tříd, s nimiž se setkáte již v příběhové misi. Na každou herní třídu se pak váží rozličné zbraně (jako třeba dobové pušky, lehké kulomety, brokovnice nebo odstřelovačky) stejně jako podpůrné předměty a talenty. Každá z herních tříd je jedinečná, jedna je pohyblivější, další zase lépe míří nebo více vydrží. V boji však svoje počáteční vybavení můžete libovolně obměnit, tak už vaše specializace není ničím svázána.
Herních módů je celkem devět. K dispozici jsou všechny populární alternativy včetně klasického Team Deathmatch, Capture the Flag, Domination, či méně obvyklých jako je Kill Confirmed, který se točí kolem eliminace dané osoby, nebo Free-for-All, kde se střílí na všechno a všechny, nebo War, který se hodně podobá Escort z Half-Life 2 nebo Overwatch.
Myslím si, že nabídka herních módů je dostatečná, nicméně problém nastává s výběrem map. Z celkového počtu dvanácti bojišť vás osloví tak možná tři mapy. Zbytek je zatím designově nedotažený, ačkoliv už alespoň nehrozí, že vás na respawnu někdo z dálky složí střelou do zad, jak tomu bylo v betě.
Mód zombie mě osobně z celého Call of Duty: WWII zaujal asi nejvíc. Můžete se v něm společně s přáteli vrhnout do likvidování nemrtvých, kteří moc nepřemýšlí, ale na druhou stranu jsou jich zástupy. Z toho vyplývá, že tento mód je dynamičtější a člověk si při něm dobře vyčistí hlavu.
Multiplayerové módy si člověk může spustit i v režimu pro jednoho hráče, ale tam trošku drhne umělá inteligence jako AI u singleplayerové mise.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
