Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Dětské kanály na YouTube: Jak sny dětí stvořily zemi monster
Dětské kanály na YouTube: Jak sny dětí stvořily zemi monster
autor: Michal Rybka , publikováno 10.11.2017
Dětské kanály na YouTube: Jak sny dětí stvořily zemi monster

Nedávno jsem narazil na pozoruhodný článek Better Filters Can't Cure Youtube's Kids Nightmare, který poukazoval na bizarní kategorii videí cílených specificky na děti. Nebavíme se o animáčích, jako je „Máša a medvěd“, ale o levně dělaných, bizarních věcech, které se snaží pomocí obří dětské populace vyrobit hory views a vydělat majlant.


Aby bylo předem jasno, jsem příznivce technologií a zastánce téměř absolutní svobody. Patřím k první generaci dětí, která s technologiemi vyrůstala a tedy svého druhu diákon bramborového, peciválského životního stylu, který preferoval počítač před válením se v blátě venku. Ideový koncept dítěte 19. století, které se rejpe v hlíně na zahradě či chodí ilegálně lovit kachny podomácku sestaveným prakem, jsem nikdy nechápal. Nechápal jsem ani ideový koncept dítěte 20. století, které se poflakuje v nezletileckém gangu a i když si zpočátku myslí, že jde hlavně o volbu Velkého Vonta, nakonec to skončí u pouličního prodeje trávy.

Byl jsem fyzicky líné, leč mentálně aktivní dítě, které se skvěle bavilo u elektroniky. Bylo to intelektuálně stimulující, velkou výhodou bylo hlavně to, že nebylo až tolik věcí zaměřených specificky na děti, spíš na „domácí uživatele“ bez rozdílu věku. Už v té době jsem ale chápal atraktivnost elektronického světa, který se na dorost obracel hlavně ve formě arkád, opatrně vysávajících čtvrťáky z kapesného.

V osmdesátých letech se na dorostu pokoušeli vydělat hlavně giganti z oblasti hraček a obsahu zaměřeného na děti, tedy společnosti jako Mattel, Lego či Disney. I když jde o korporát, který se zaměřuje hlavně na zisk, měly tyhle společnosti jistou dávku soudnosti a integrity – a jejich produkty, jakkoliv otravné, byly z hlediska rodičů když už ne bezpečné, tak rozhodně neutrální. Nebyl problém ponechat potomstvo s libovolným produktem korporátu, protože jeho obsah nebyl stupidní či toxický.

I takový Lilo a Stitch, přinášející vizi rozvrácené rodiny a sociálně neadjustovaného kosmického zabijáka, končil smířlivým konstatováním, že život je často těžký, ale rodina je rodina a ta to myslí v zásadě dobře. Rebelie přicházela později, když pubescent objevil drogy, sex a Bukowskiho či proklaté básníky. Byl to takový přechod do dospělosti, který se svým věkem a formou lišil kulturu od kultury. Ty se – dle ideologické báze – dodnes neshodnou, jestli je lepší, když dospívající začne dřív pít, souložit, volit, být sám volen – anebo nastoupí do armády a půjde ve jménu státu někam zabíjet.

To se ale v poslední době díky internetu nenápadně změnilo. Předně – veškerý obsah je na internetu „stejně daleko“, od zcela bezzubého, přes ideologie až po toxický obsah. Z hlediska dospělého mi to přijde bezvýznamné, protože rysem dospělosti je schopnost se rozhodnout a nutnost přijmout zodpovědnost za svoje rozhodnutí. V tomto směru nejsem žádným přívržencem ani cenzury, ani žádného filtrování.

Jiná věc ovšem je toxický obsah mířený přímo na děti. Patří k němu ideologie všeho druhu, od palestinského protižidovského brainwashingu, přes vzdělávací nacismus až po multikulturní neomarxismus.

Jakýkoliv obsah mířící na specifické naprogramování dětí je problém – a je úplně jedno, jak dobře je takové programování míněno. V ideálním případě by mělo k hodnotovému systému dospět samo dítě pod vedením rodiče, v reálném by to mělo být v zodpovědnosti rodiče. V praxi musí rodič odolávat vzdělávacímu působení cizích ideologií na svoje dítě a vnuknout mu rezistenci proti masově šířené blbosti.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
71 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 35.5Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.