Nedávno jsem narazil na pozoruhodný článek Better Filters Can't Cure Youtube's Kids Nightmare, který poukazoval na bizarní kategorii videí cílených specificky na děti. Nebavíme se o animáčích, jako je „Máša a medvěd“, ale o levně dělaných, bizarních věcech, které se snaží pomocí obří dětské populace vyrobit hory views a vydělat majlant.

Aby bylo předem jasno, jsem příznivce technologií a zastánce téměř absolutní svobody. Patřím k první generaci dětí, která s technologiemi vyrůstala a tedy svého druhu diákon bramborového, peciválského životního stylu, který preferoval počítač před válením se v blátě venku. Ideový koncept dítěte 19. století, které se rejpe v hlíně na zahradě či chodí ilegálně lovit kachny podomácku sestaveným prakem, jsem nikdy nechápal. Nechápal jsem ani ideový koncept dítěte 20. století, které se poflakuje v nezletileckém gangu a i když si zpočátku myslí, že jde hlavně o volbu Velkého Vonta, nakonec to skončí u pouličního prodeje trávy.

Byl jsem fyzicky líné, leč mentálně aktivní dítě, které se skvěle bavilo u elektroniky. Bylo to intelektuálně stimulující, velkou výhodou bylo hlavně to, že nebylo až tolik věcí zaměřených specificky na děti, spíš na „domácí uživatele“ bez rozdílu věku. Už v té době jsem ale chápal atraktivnost elektronického světa, který se na dorost obracel hlavně ve formě arkád, opatrně vysávajících čtvrťáky z kapesného.

V osmdesátých letech se na dorostu pokoušeli vydělat hlavně giganti z oblasti hraček a obsahu zaměřeného na děti, tedy společnosti jako Mattel, Lego či Disney. I když jde o korporát, který se zaměřuje hlavně na zisk, měly tyhle společnosti jistou dávku soudnosti a integrity – a jejich produkty, jakkoliv otravné, byly z hlediska rodičů když už ne bezpečné, tak rozhodně neutrální. Nebyl problém ponechat potomstvo s libovolným produktem korporátu, protože jeho obsah nebyl stupidní či toxický.

I takový Lilo a Stitch, přinášející vizi rozvrácené rodiny a sociálně neadjustovaného kosmického zabijáka, končil smířlivým konstatováním, že život je často těžký, ale rodina je rodina a ta to myslí v zásadě dobře. Rebelie přicházela později, když pubescent objevil drogy, sex a Bukowskiho či proklaté básníky. Byl to takový přechod do dospělosti, který se svým věkem a formou lišil kulturu od kultury. Ty se – dle ideologické báze – dodnes neshodnou, jestli je lepší, když dospívající začne dřív pít, souložit, volit, být sám volen – anebo nastoupí do armády a půjde ve jménu státu někam zabíjet.

To se ale v poslední době díky internetu nenápadně změnilo. Předně – veškerý obsah je na internetu „stejně daleko“, od zcela bezzubého, přes ideologie až po toxický obsah. Z hlediska dospělého mi to přijde bezvýznamné, protože rysem dospělosti je schopnost se rozhodnout a nutnost přijmout zodpovědnost za svoje rozhodnutí. V tomto směru nejsem žádným přívržencem ani cenzury, ani žádného filtrování.

Jiná věc ovšem je toxický obsah mířený přímo na děti. Patří k němu ideologie všeho druhu, od palestinského protižidovského brainwashingu, přes vzdělávací nacismus až po multikulturní neomarxismus.

Jakýkoliv obsah mířící na specifické naprogramování dětí je problém – a je úplně jedno, jak dobře je takové programování míněno. V ideálním případě by mělo k hodnotovému systému dospět samo dítě pod vedením rodiče, v reálném by to mělo být v zodpovědnosti rodiče. V praxi musí rodič odolávat vzdělávacímu působení cizích ideologií na svoje dítě a vnuknout mu rezistenci proti masově šířené blbosti.

Další články v kategorii

• Digitální májá: Jak žijeme v počítači stvořené iluzi
• SONY PS5: Druhá Next Gen konzole v testu
• Ztráty a nálezy: Co nám přinesly a vzaly počítače?
• Co přinesl rok 2020 a co nás čeká v roce 2021
• Cyberpunk 2077: DLSS 2.x, ray tracing a výkon