Kam míří smartphony aneb když už telefon není na volání | Kapitola 2
Seznam kapitol
Technologie se povětšinou pohybuje v přískocích. Kdysi dávno musel mít smartphone alfanumerickou klávesnici – buď výklopnou anebo výsuvnou. Pak se jí zbavil. Stejným směrem zamířily vyměnitelné baterie, rozšiřující paměťové karty a jack pro připojení drátových sluchátek. Co bude další na řadě a kam to celé směřuje?
Velmi zajímavým příkladem jsou bezdrátová sluchátka Apple AirPods, která jsem ukrutně nesnášel, jelikož jsem je viděl jako hamounský nástroj, jak obrat iOvčany o jejich peníze poté, co jim zmizel sluchátkový jack. Pochopil jsem je ale špatně. Tady vůbec nejde o audio a o přehrávání hudby, což vám dojde okamžitě poté, co zjistíte, jaké mají limity a jakou výdrž na baterii. Jde o to, že jde ve skutečnosti o hardwarovou extenzi Apple Siri do reálného světa. Umí to hrát, ale důležité je spíš to, co to umí mimo to, že to umí hrát.
Apple AirPods nejsou z hlediska audiofila žádný zázrak. Nejsou špatné, to rozhodně ne, ale velmi špatně izolují hluk okolí a nemají žádnou technologii pro aktivní potlačení hluku. Takže jsou to sluchátka, která vám „dovolují vést konverzaci s lidmi u vedlejšího stolu, zatímco posloucháte své oblíbené písně“. Akustickou transparenci AirPodů lze srovnat například se Sennheisery PX-100, které ovšem stojí pětinu.
V podstatě nejde o klasická sluchátka pro poslech hudby, jako spíš o ultralehký bezdrátový headset, který dovoluje pohodlné telefonování a jednoduché používání služeb Siri. Apple původně asi předpokládal, že uživatelé budou všechno ovládat přes Siri – a ono to skutečně první večer vypadá magicky, ale v praxi potom oceníte možnost nakonfigurovat akce na poklep na levé a na pravé sluchátko a namapování jednoduchých příkazů, jako „Další track“.
Apple Airpods nejsou sluchátka, je to technologická hračka. Není to nic, co by ocenil skutečný milovník hudby, zvláště v akusticky komplikovanějších podmínkách. Na druhou stranu je to skvělý headset pro telefonování – lehký a můžete si na střídačku dobíjet tu jeho půlku, která se zrovna vybila.
Jedna z věcí, která mě zaujala na článcích o Airpods, je masturbační maraton nesmyslů, které se o nich píšou, jako například „mnohem složitější párování na zařízeních, která nejsou od Apple“ – tím se asi myslí zmáčknutí a podržení tlačítka na krabičce. Komunikace přes čip W1 je významně spolehlivější než u jiných Bluetooth sluchátek, nejdůležitější ale je, že jejich celek umí komunikovat s iOS 11 – otevřete krabičku a ony se hned připojí. Vyndáte jedno sluchátko, funguje to jako headset na jedno ucho. Vytáhnete obě – jsou to klasická stereo sluchátka. Přehrávání se aktivuje po zastrčení do ucha, přehrávání se zastaví po vytažení. Nic složitého, s tím někdo mohl přijít už před lety – ale nepřišel.
To, co je na Airpods naopak zajímavé, je fakt, že dokážou udržet bezproblémově přenos do dvou fyzicky oddělených zařízení, což je u jiných zařízení povětšinou doplňková funkce. To funguje zcela bez problémů, stejně jako mikrofony. A poklepáním aktivujete Siri, což je ta skutečná a pravá funkce, kterou přinášejí. Siri je u jiných zařízení spíš doplňková atrakce, cirkusový kousek. V integraci s headsetem se hlasové ovládání mění ve zcela plnohodnotný – a dokonce dominantní – způsob ovládání.
Jasně vidíme, že výrobci v hlasovém ovládání věcí vidí budoucnost. S touto myšlenkou jsem sledoval představení Google Pixelu 2 a přemýšlel jsem o tom, v čem výrobci telefonů vlastně vidí budoucnost. Kam vlastně míří?