Atari míří do domácností aneb jak se zrodil domácí Pong | Kapitola 2
Před polovinou 70. let minulého století byla firma Atari zavedenou společností. Každý, kdo se zajímal o videoherní automaty, ať už hráči či majitelé heren, o ní věděli. Pravda, nebyla už na trhu sama, měla i konkurenci, leč její automaty patřily k těm nejlepším. Neustále překračovala mety, neustále byla o krok dál. Ale v Atari chtěli ještě víc.
To poslední nás dnes možná zarazí. Barevný obraz? Jenže tehdy v polovině sedmdesátých let stále většina amerických domácností neměla barevnou televizi. Dokonce značná část televizních společností ani v barvě nevysílala. A Magnavox Odyssey barevná nebyla – barevného efektu se u ní dosahovalo pomocí speciálních membrán, které se upevňovaly na obrazovku. Tento trik se mimochodem používal i na videoherních automatech, protože barevné obrazovky byly příliš drahé.
Atari si ale muselo pospíšit, protože v roce 1974 se na trhu domácích videoher konkurence objevila – a nabízela verzi televizního „tenisu“ tedy v podstatě Pong. Šlo o nejjednodušší, a přitom bezkonkurenčně nejoblíbenější hru tehdejší doby, takže se není čemu divit.
První takovouto konzolí byla Video Action, ovšem ta se prodávala za neskutečných 499 dolarů (takže nestála o moc méně než samotný automat) a celkem pochopitelně úspěch neslavila. Dále se objevil velice nebezpečný inzerát na „Electronic TV Tennis“, což měla být videohra za pouhých $69,99. Naštěstí se ukázalo, že za tuto cenu ji inzerent Executive Games nedokázal vyrábět. Klika.
Na Vánoce 1975 se objevila další podobná hra, jménem TV Tennis. Ta stála $129,99, jenže výrobce podcenil kvalitu, takže navzdory příznivé ceně se hra neprodávala dobře. Z těchto příkladů je asi každému jasné, že Atari tentokrát nemělo být objevitelem nových světů, ale vstupovalo do kolbiště již existujícího. Aby firma uspěla, musela být lepší.
Atari konkurenci pozorně sledovalo a bylo jasné, že pokud mají šanci být úspěšní a zároveň levní, existuje jediná cesta. Musel být vyvinut jediný „Pong“ čip, tedy musela být vměstnána logika celé hry na jediný integrovaný obvod. Ne, prozatím ještě neprogramovatelný, o použití tehdy již existujících mikroprocesorů z cenových důvodů uvažovat nešlo. Měl být vyvinut jeden z prvních zákaznických obvodů, pravděpodobně první pro domácí použití. Byl tu ale malý problém. Žádný inženýr v Atari nic takového neuměl.
Atari mělo obrovské štěstí, že na konci roku 1973 se jedním z inženýrů firmu stal Harold Lee. Tento „hipík“ měl pro Atari cenu zlata. Objevil se ve firma vlastně omylem, protože jeho tehdejší přítelkyně pracovala v Atari jako sekretářka a navrhla mu, ať tam zkusí štěstí. Lee pracoval předtím jako inženýr u Standard Microsystems a zde právě speciální čipy navrhoval.
V Atari se ale objevil ještě předtím, než se o domácím Pongu začalo uvažovat. Jeho první úkol byl jiný a pro něj poněkud nudný. Z prototypů herních automatů měl vytvářet návrh produkčních základních desek. Možná to zní zajímavě, ale pro Harolda jakožto kreativní osobnost to nebylo to pravé ořechové. Poznal tam ale pár zajímavých lidí, například takového polovzdělaného vlasatého budižkničemu, který nic moc neuměl ale tvářil se jako mistr světa. Jak že se jmenoval? Jo, nějaký Steve Jobs…
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
