Project Cars 2: velká očekávání, radost a zmar | Kapitola 7
Seznam kapitol
Pravá nebo levá? Sparta nebo Slávie? Babiš, nebo Kalousek? Však to znáte. Rivalita. Snad všechny oblasti lidského konání na rivalitě stojí. Rivalita je něco, co nám umožňuje se zlepšovat, vidět svoje chyby a snažit se naopak přednostmi překonat konkurenta, soupeře, či přímo nepřítele. Assetto Corsa, nebo Project Cars.
Což o to, samotné jízdní výkony jsou v pořádku. Akcelerace i maximální rychlost je v normě. Když odlehčíte jedno kolo a pošlete dozadu trochu výkonu, tak lze celkem efektivně a lehce provést powerslide. Přirozená nedotáčivost je zde také přítomna v autentické míře. Cítíte, že model je propracovanější, než byl v PC1. Tak s čím mám tedy sakra zase problém? Ony jsou ty problémy vlastně dva – na vysoké rychlosti se někdy stane, že auto není tak stabilní, jako ve skutečnosti. Trochu se bojím ve virtuálním prostředí sáhnout do volantu tam, kde se v reálu nebojím. Ale to stále může být jen pocit (najezdil jsem s 1 M v PC2 zatím jen cca 200 km), horší je to s brzděním a vůbec s chováním při nízké rychlosti. Ona totiž snad všechna vozidla v PC2 brzdí velmi špatně. Nemyslím tím jen fakt, že je těžké až skoro nemožné správně odhadnout brzdnou sílu mezi maximální (nebo aspoň nějakou) adhezí a smykem, ale fakt, že brzdná dráha těch aut je snad dvojnásobná, než by byla v reálu. Navíc při velmi nízkých rychlostech auto zcela nepochopitelně ztrácí adhezi i při zatáčení. Potom i s celkem mrštným 1 M se tak nemáte šanci vejít do zatáčky, kterou byste v reálu bez jakýchkoliv problémů vykroužili s mnohem těžším pětkovým bavorákem o 20 km/h rychleji.
Na motokáry je ten jízdní model snad i celkem dobrý, na supersporty možná svým způsobem také, ale běžná auta v současné podobě mi věrná nepřijdou. Bez nadsázky pocitově snáze zabrzdím v reálu z 200 km/h s Octavií než ze stejné rychlosti ve virtuálu s La Ferrari. On už samotný rozdíl mezi optimálním brzděním a smykem je minimální. Auto se při něm jen mírně nahne dopředu, ale brzdí pořád stejně vlažně. Žádné zakousnutí se do tlumičů, jak jsme zvyklí z reálu. No, co vám budu povídat, při testování jsem z toho byl tak mimo, že jsem začal podezírat sám sebe, že vidím bludy a že to přece není možné. Tak jsem vzal PC1 a najednou bylo brzdění vlastně docela v pořádku, nebo minimálně mnohem příjemnější. No a pak jsem si vlezl do AC…a…a byl jsem v BMW. Freude am Fahren.
To, že to blbě brzdí a chová se divně ve chvíli, kdy rychlost klesne pod 100 km/h pro mě bylo natolik rušivé, že jsem si jízdu v PC2 současné verze neužíval. Pořád jsem si říkal, že raději firemní Octavii v automatu, než Lamborghini chovající se takhle. Najedete-li ve vysoké rychlosti jedním kolem do trávy, tak se většinou nemilosrdně roztočíte bez ohledu na to, jestli dozadu nějaký výkon posíláte, či nikoliv. Ta druhá dvě kola to zcela nepochopitelně neudrží. Zasypte mě třeba rajčaty, říkejte si, co chcete, i ty vidle v zádech snesu, ale nedokážu připustit, že mi tento jízdní model přijde reálný. Ježdění v PC2 pro mě bylo nepříjemné a nepřirozené. Paralelně jsem nainstaloval PC1 a bylo to mnohem lepší. Při recenzování PC2 jsem se nakonec paradoxně od AC nedokázal odtrhnout snad tři hodiny (a to mezi 3 a 6 hodinou ranní). Jen jsem si užíval tu krásu kontroly nad autem, která mi tolik chyběla v PC2. Motokáry dobré. Okruhové speciály a formule také celkem OK. Ale civilní auta od BMW 1 M po La Ferrari…ach jo.
Damage model je také poněkud nevyvážený. S motokárou ťuknete a kola létají vzduchem, jakýkoliv kontakt znamená kruté zhoršení jízdních vlastností, nebo konec. Už formule je tužší. A pokud vezmete takové Lambo tak rázem získáte skoro nezničitelný diamantový vrták. AC je rozhodně dál.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
