Project Cars 2: velká očekávání, radost a zmar | Kapitola 5
Seznam kapitol
Pravá nebo levá? Sparta nebo Slávie? Babiš, nebo Kalousek? Však to znáte. Rivalita. Snad všechny oblasti lidského konání na rivalitě stojí. Rivalita je něco, co nám umožňuje se zlepšovat, vidět svoje chyby a snažit se naopak přednostmi překonat konkurenta, soupeře, či přímo nepřítele. Assetto Corsa, nebo Project Cars.
Tak snad abychom jeli, ne?
Co si budeme namlouvat. Intro, menu, grafika, zvuky, a i ta umělá inteligence jsou krásné věci, ale většině z nás jde o rychlost. Need for speed zvolily svůj název prostě skvěle. Chceme se cítit skutečnými závodníky. Vnímat pohyby auta, jemné reakce na pohyb volantem či jemné sešlápnutí brzdy. Chceme zapřít kola o obrubník a prolétnout na plný plyn přes Eau Rouge.
PC2 se chlubí dynamičností okruhů – trať se pogumováním stává teoreticky více přilnavou. Vozům se sympaticky zapráší pneumatiky při vjezdu na trávu a během závodu vám klidně může začít i přestat pršet. Trať postupně vlhne, za vozy se zvedá vodní tříšť a vy rázem získáte potřebu buď navléci si hnědé bezpečnostní trenýrky, nebo přezout na nějakou tu pneumatiku do mokra.
Na druhou stranu tvůrci se sice chlubí dynamickým chováním, ale aby jezdec přivezl krom vyšší přilnavosti svých pneumatik na trať třeba i nějaké nečistoty (písek, tráva), to už jsem nepocítil. Ani necítím nižší přilnavost po návratu na trať – jakmile se dotknu asfaltu, mám plnou adhezi (ale možná to jen špatně vnímám). I tak je tohle všechno posun sympatickým směrem k vyšší realitě. Na druhou stranu neočekávejte, že v průběhu závodu budete cítit nějaké významné rozdíly právě díky onomu pogumování. Celé hraničí tak trochu s placebem. Ale pokud tvůrci tvrdí, že to tam je, tak já neshledal důvody jim nevěřit.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
