Když není co zlepšovat aneb co přijde po mobilech? | Kapitola 6

Finální fúzi virtuálního a reálného ukazuje například scifi Keiichiho Matsudy Hyper Reality (2016). Je to zvláštní vize ukazující současnou představu ovládacích rozhraní kombinovanou o dokonalou integraci s uživatelem.

Otázkou je, zda tahle „vize AR světa bez AdBlocku“ je spíš optimistická anebo spíš pesimisitická. Rozhodně jde asi o nejrealistištější vizi toho, jak by mohl vypadat svět „elektroniky po elektronice“. Vize Hyper Reality je plná reklam a působí hodně intruzivně, většinou za nimi nevidíme realitu. V praxi ale podobné implantáty získáme pravděpodobně až po rozsáhlejším rozšíření AI, takže by implantát sám mohl vyhodnocovat vhodnost vkládání obsahu do obrazu a inteligentně ho filtrovat.

Teoreticky by mohl částečně přebírat i kontrolu, což už je docela děsivá vize, kterou předvádí starší krátké scifi Sight (2012). To ukazuje život v nepříjemně prázdném prostoru s implantátem, který dokáže získat překvapivě velkou kontrolu. Trochu strašidelná je faktická hluboká integrace uživatele s aplikacemi, které jsou tak všudypřítomné, že bez nich už v podstatě není schopen fungovat, nádavkem tu máme úvahu o tom, co by se mohlo stát v případě, že by implantáty byly hackovatelné.

Většina zdrojů se na podobném scénáři vývoje mobilních zařízení shoduje. Zanoření elektroniky do uživatele vypadá přirozeně, jako vyvrcholení trendu, kdy je elektronika stále více přítomná v našem životě a je stále menší a menší. Nejsem si úplně jistý, zda to je ideální trajektorie a myslím si, že řada lidí se zastaví na nějaké jednodušší fázi, například u klasičtěji pojatých telefonů s AI – podobně jako dnes máme lidi, kteří odmítají smartphony a místo toho chtějí jenom telefony se základními funkcemi.

Samotného mě ale nenapadá jiná, logičtější vývojová trajektorie. No – uvidíme!