Odkud připlula Modrá velryba aneb tipy pro naši policii sesbírané | Kapitola 6
Seznam kapitol
Na fenoménu Modré velryby není zajímavé to, že se objevil, ale jak dlouho trvalo, než se z mainstreamového hororového tématu stal živoucí internetový mem. Internet se totiž už roky ve filmu zobrazuje hlavně ve dvou kontextech: je tam nějaká stránka, kde sledujete skutečný snuff, anebo vražedná hra, která vás zabije, pokud se do ní zapojíte.
Problém není v tom, že by existovalo sebevražedné spiknutí, ale v tom, že si predátoři dělají svoje vlastní minihry, kde například nabízejí dětem kredit za nahé fotky anebo jim dávají další nabídky, které dětem můžou přijít v tom okamžiku výhodné. Modrou velrybu žádné duševně zdravé děcko hrát nebude, ale kredit za to, že ukáže, co má mezi nohama – nad tím se už někdo zamyslí. Podstata zlých her je, že vám ze začátku nabízejí nějaké zjevné výhody a nevýhody maskují. Žádný obchodník nebude mluvit o tom, proč je jeho nabídka nevýhodná, bude zdůrazňovat jen pozitiva. Na nevýhody musí každý přijít sám – anebo na ně třeba ani nepřijde.
Další a možná daleko větší problém je, jak už jsem zmínil u Nemesis Game (2003), právě v generačním rozporu. Mladší generace mnohem víc žije na sociálních sítích, je to pro ně naprosto reálné prostředí, které jim realitu buď doplňuje anebo zcela nahrazuje. Do jaké míry se to děje ukazuje seriál Stream.cz Semestr (2016) – tam je realita tvořena přímo kyberprostorem, který ji dokonce jaksi obohacuje. Je reálnější než postavy samotné, i dynamika, se kterou se příběh vypráví, je rychlá, souběžně se odehrává několik věcí a to odděluje mladší multitaskující generaci od té starší, které to přijde nepochopitelné.
Vnímaná reálnost kyberprostoru je zákeřná a představuje opravdové nebezpečí. Problém je v nadbytečném sdílení informací, v příliš rychlém a příliš automatickém šíření drbů, v příliš nekritickém přejímání cizích názorů, v příliš rychlém zaujímání postojů a odsudků. Kyberšikana se liší od té klasické v tom, že zde neplatí anglické rčení „Stick and stones may break my bones but words never hurt me“ (Šutry a klacky dávají facky, ale slova neublíží.) Multiplikační efekt šíření zpráv může způsobit reálnou ostrakizaci a může to mít masivní následky nesrovnatelné s individuálním pobouřením minulých časů, jak by v poslední době dosvědčily jak United Airlines, tak i slečna pokladní s vytetovaným háknkrajcem. O devastujících následcích masově šířených pomluv je ostatně už zmíněný a velmi dobrý horror Unfriended (2014).
Největší problém je právě se strachem, že problémy z virtuálního světa přetečou do reálného. Že se to nějak vymkne a to, co vypadalo jako vtip, vás začne ohrožovat. Tak například když získáte pocit, že jste se přimíchali do něčeho, co se nedá už zastavit a že jediná možnost je pokračovat. Že jste například poslali intimní fotky anebo nějaké důvěrné informace někomu, kdo se vás pokouší vydírat. A kdo ví, třeba vám někdo vyhrožuje tím, že ví, že vy sami jste to dělali někomu jinému.
V tom případě doporučím ještě jeden film – britský minimalistický thriller Cyberbully (2015), který přesně tohle téma pokrývá. Prakticky jedinou postavu tam hraje Maisie Williams aka Arya Stark, která nám poučí, že základní věc je nebát se a neposlouchat ty, kteří s vámi manipulují. A ať už poděláte cokoliv, je lepší se tomu postavit čelem, než poslouchat někoho, kdo vás vleče do vlastních her. Nehrát cizí hry anebo je přestat hrát je taky řešení – a často je to řešení úplně nejlepší.
