Jak se náhodou narodilo Atari | Kapitola 5

Samozřejmě, Al se při nejlepší snaze nemohl vměstnat do ceny patnácti dolarů, ale to nevadilo. Hra byla funkční, ale stále jí něco chybělo. Zvuk. Problém bylo, jak na to, protože přidání dalších obvodů by už tak vysokou cenu ještě zvýšilo. Proto vymyslel geniální nápad – k vytvoření zvuků použil některé z videosignálů. Neznělo to sice bůhvíjak dokonale, ale fungovalo to za pakatel.

V polovině srpna byl prototyp hotový. Al a Ted naléhali, aby se hra vyzkoušela, ale Nolanovi se moc nezamlouvala. Stále ji považoval jen za takový výukový pokus pro zelenáče. Kdo by tohle hrál? Taková primitivnost by neměla být jejich první hrou. Možná si dobře uvědomoval, že se v jistém směru jedná o kopii cizího díla. Nakonec se však nechal přesvědčit. Dobře, vyzkouší, jak budou na hru reagovat hráči.

Ted o víkendu vyrobil dřevěnou skříň, do které zapustil monitor, dva otočné ovladače a nad monitor umístil velký nápis PONG. Samozřejmostí byl mechanismus na vhazování mincí, který vymontoval z jakési automatické pračky z veřejné prádelny. Monitor, to byla obyčejná černobílá televize, z níž vyoperoval tuner. V pondělí společně Nolan s Alem vměstnali celou elektroniku do skříně a prototyp zavezli do své oblíbené hospody Andy Capp‘s v Sunnyvale (navzdory jménu ji vlastnil Nolanův kamarád Bill Gattis, to víte, tradice, byť jen několikaleté, je třeba udržovat).

Sedli si opodál, dali si pivo, dvě, tři... a po očku sledovali, zda si někdo ze štamgastů zkusí jejich novinku zahrát. Pár starších zájemců se objevil. Nejprve zaraženě zjistil, že hra stojí čtvrťák, nikoliv obvyklých deset centů (to byl holt ten mechanismus z pračky...). No, ale poté byla ta velká mince obětována a bylo vyzkoušeno pár her, avšak pak se opět oba hráči vrátili zpět k oroseným půllitrům. To zkrátka táhlo více.  Nolan s Alem odjeli zklamaní a přesvědčení, že hra nemá šanci.

Asi za půldruhého týdne se ozval Bill Gattis. Pong se porouchal. Al se vydal jej opravit a při příjezdu byl překvapen malou skupinkou hráčů, kteří se nemohli dočkat, až svůj oblíbený automat opět obsadí. Al nejprve udělal to, co měl již déle v úmyslu – vyměnil potenciometry ovladačů. Spočítal si totiž, že při intenzivním hraní by standardní verze nevydržela a rozhodl se jí nahradit speciální, určenou pro vojenské nasazení. Následně se podíval do nádoby na mince – a utrpěl šok. Nádoba byla naprosto plná, Al z ní vydoloval zhruba $100, což znamenalo asi 400 her za něco přes týden! To byl také důvod, proč se Pong pokazil. Nikdo z nich nepočítal, že je třeba zásobník vyprazdňovat tak často. Bylo jasné, že mají v rukou trhák.

Úspěch k neuvěření

Jenže když Nolan zaletěl do Chicaga, aby firmě Bally tuto radostnou zkušenost zvěstoval, tak narazil. Bally se Pong nelíbil. Něco tak primitivního prostě nečekali, vždyť jim byla slíbena závodní hra! Nolan tedy navrhl vyrobit dalších 12 prototypů, umístit je různě po okolí a vyzkoušet, jak to bude fungovat. Třeba výsledky Bally přesvědčí. A měly by, protože byly neskutečné. Stovky dolarů se sypaly z automatů každý týden! Nic takového nikde neexistovalo!

Nolan připravil pro Bally zprávu, jak je jejich Pong úspěšný, ale společně s Tedem dospěli k závěru, že skutečná čísla nemohou do té zprávy zahrnout. Vždyť když je tam dají, budou podezíráni, že si je přikrášlili! Ne, musí je snížit. Nejprve je vydělili dvěma, ale stále byla příliš vysoká. V konečné verzi zprávy se tedy objevila čísla třetinová. Nolanovi se nelíbilo, že u některých automatů, asi špatně umístěných, byla čísla výrazně nižší a navrhoval, aby se upravila dle průměru. „Kdepak, když máme lhát, musí to být konzistentní,“ zavrhl tento nápad Ted.